Reklama
 
Blog | Martina Břeňová

Camino de Santiago: O šamanovi, požehnání a Bergmanovi

Na pouť do Santiaga jsem popravdě odjížděla takřka bez ambicí. Toulat se, odpočívat, hodně chodit. A když to nepůjde, nedělat si z toho hlavu. Kam dojdu, tam dojdu. Je zajimavý, jak se postupně v člověku objeví touha cestu zvládnout a dojít až do konce. Jako ve starých pohádkách. Jít, neohlížet se zpátky, neuhnout z cesty a dosáhnout cíle. Najednou si neumím představit, že bych tam nedošla. Snad by to pro mě byla prohra. Teď, když už mi zbývá jen nějakých padesát kilometrů?

Stojím na polní cestě v malý vesnici a sprostě kleju. Uznávám, ke křesťanský pouti se to moc nehodí. Jenže to koleno tak zatraceně bolí. Tu se zpoza křoví vynoří pastevec. Táhne mě na svoji malou farmičku, posadí doprostřed zahrady a snáší chléb, sýry a víno. Přitom španělsky drmolí. Ukážu na svoji nohu. Chlapík odběhne a po chvíli mi už na koleno leje jakýsi líh. Přitom mi předvádí extatické představení a koleno masíruje. V Čechách na to tedy moc zvyklá nejsem, ale tady místní lidé občas pohostí poutníka, prý jim to přinese štěstí. Při třetím kalíšku vína si s ním už vesele španělsky povídám o Putinovi. Ale co je hlavní, po bolesti ani památky. Snad odezněla kvalitní kombinací ibuprofenu a vína, ale spíš si myslím, že chlapík je šaman a zachránil mě. Dojemně se loučíme a já pokračuju v cestě. Radostí si poskakuju eukalyptovým hájem. 

Ten den se mi jde dobře. Dojdu do malého města Arzúa. Ubytuju se ve zbrusu novém albergue. Má dokonce výtah a je neuvěřitelně čistej. Při večeři potkávám dvě asi šedesátileté Jihoafričanky. Chvíli si povídáme, rády vzpomínají na Prahu. Žijí nedaleko Durbanu. Za sebou mají několik set kilometrů. Večer se chystám na mši v místním kostele. Ještě předtím se pro jistotu zastavím u místního lékaře, aby se mi podíval na koleno. Doktor je krásný Španěl. Překvapivě mi předepíše – ibuprofen. Já ho na oplátku naučím, jak se anglicky řekne pravá noha.

Kostel je skoro plný. Sedám si stranou. Do svatostánků chodím ráda, ale většinou si připadám nepatřičně, spíš takový čumil, který sem nepatří. Pokoj s tebou přeju česky, španělsky to neumím. Na konci mše kněz pozve poutníky dopředu před oltář. Stojíme tam v půlkruhu a čekáme, co se bude dít. Kněz se nás vyptává, odkud přicházíme. Zaznívají všechny kouty světa. Pak nám požehná a celý kostel zpívá. Jo, je to dojemný.  Uvědomuju si, jak Španělé berou poutníky vážně. I jejich jménem jdou stovky kilometrů uctít památku Svatého Jakuba. Při těchto krátkých zastaveních silně vnímám původní smysl celé cesty a tu obrovskou historii. A je mi celkem jedno, že je občas devalvovaná davy turistů nebo automaty na colu podél cest.

Reklama

Můj Credencial se plní razítky. Botky samochodky pasuju na své nejlepší kamarádky, nemám ani jeden puchejř. Naposledy potkávám Jonathana, kterému za tři dny letí letadlo z Barcelony a on přece tak moc chce dojít do Santiaga. Vrátila se mi bolest v koleni, ale už si s ní tolik nelámu hlavu. Už to prostě dojdu. Dělám si častější pauzy. Čím víc se blížím k Santiagu, přijde mi krajina ošuntělejší a zabydlenější. Zmizely kopce a ubylo zapomenutých vesniček. Poslední den mám pocit, že cesta nemá konce. V zájmu odlehčení batohu jsem si nevzala mapu a občas toho lituju. Když se ptám na počet kilometrů do Monze de Gozo, každý mi říká něco jinýho. Nakonec tam večer přece jen dojdu. Tahle vesnička se vyznačuje tím, že je jen čtyři kilometry od katedrály. Poslední zastávkou před cílem. V kopci velký tábor plný ubytoven, čtyři fungují jako albergue. Na lavičce před ním posedávají dva Slováci a kluk z Pelhřimova. Petr. Povídáme si. Přiznám se, že je pro mě těžký bavit se s Čechy. Vracejí mě do reality, kterou se snažím co nejvíce oddálit. Oddálit fakt, že je za chvíli konec a já se vrátím domů.

Seznamuju se se dvěma Švédkami, které se mnou nocují na pokoji. Ve Švédsku žije část mé rodiny a tak si toho máme dost co říct. Vitální krásná dáma je už babičkou. Osobně prý kdesi na dovolené poznala matku režiséra Davida Radoka. Povídáme si o Ingmaru Bergmanovi a mém snu navštívit ostrov Fårö, kde žil s Liv Ullmann. Přejeme si dobrou noc a slibujeme si, že se potkáme v katedrále.

V baru jsem snědla několik ohavnejch mořskejch potvor. Zacpu si uši Patti Smith a jdu se na zítřek pořádně vyspat.

P1030062.JPG

Můj zachránce a jeho pes.

P1030057.JPG

V těchto budkách na kuří noze se suší kukuřice. Jsou skoro u každýho stavení.

P1030069.JPG

Čisťounkej albergue v Arzúa.

P1030075.JPG

Za chvíli začíná mše…

P1030081.JPG

17 kilometrů před Santiagem.

Pokračování za pár dnů. Už poslední. Jaký je rozdíl mezi Ingrid Bergman a Ingrid Bergman? Je Santiago tím úplným koncem poutě nebo tahle cesta žádnej konec nemá?

 

1. část / Camino de Santiago: O zelených kopcích, chrapounech a ztrátách

2. část / Camino de Santiago: O stádech krav, Havlovi a caminovské nemoci