Reklama
 
Blog | Martina Břeňová

Camino de Santiago: O Svatém Jakubovi a baru na konci světa

Ráno. Den, kdy mám dojít do Santiaga. Nikdy bych tomu nevěřila, ale je to dost vzrušující pocit, který se mi jen těžko vysvětluje. Slušně odmítám doprovod obou seveřanek. Do katedrály si přeju dojít sama. I kdyby se ke mně chtěl přidat třeba Mick Jagger, je mi líto. Závěr cesty je pro mě intimní záležitost.

Míjím ceduli Santiago. Musím projít několik kilometrů městem. I když bych se mohla díky kolenu stylově doplazit, občas mám spíš pocit, že skoro utíkám. Zároveň jsem trochu zklamaná. Nikdo tu nezdraví. Byla jsem zvyklá, že Španělé ve vesnicích zdálky křičí Hola, tady nic. Jsem ve velkém městě. Poutníci jsou tu už asi nuda. Možná někoho i štvou? Podivní turisti? Projdu historickým centrem. Stojím před katedrálou. Chtěla jsem dojít do dvanácti hodin. To se mi podařilo, ale před Officinou de Peregrinos, kam vedou mé první kroky, abych si vyzvedla Compostelu, stojí dlouhá fronta. Do dvanácti to nestihnu. Je to jedno. Vystát frontu plnou lidí s batohy, mluvícími všemi jazyky, je zvláštní pocit. Officina, poutnická kancelář, je nacpaná k prasknutí. Jsou tu přepážky. Připadám si jako v bance. Přicházím na řadu a předkládám svůj Credencial. Chlapík (chtělo se mi napsat úředník) se mě vyptává na cestu. La Republika Checa?  Šla jste celou dobu pěšky? Vystavuje mi Compostelu psanou v latině. Certifikát, který se vydává poutníkům na konci cesty. Sbalím ho do ruličky a opouštím mraveniště.

Přesně v poledne začíná v Katedrále apoštola Jakuba poutnická mše. Na začátku čte kněz seznam všech poutníků, kteří předchozí den dokončili svoji cestu. Potichu vejdu do katedrály. Je obrovská a do posledního místa zaplněná lidmi. Na zemi posedávají poutníci s batohy, viditelně unavení. Hrají varhany a kněz čte modlitby. Za jeho zády stojí Svatý Jakub v nadživotní velikosti. Postavím se ke zdi a konečně sundám batoh. Skupinka mnichů za dunivých zvuků varhan rozhoupe dle staré tradice obrovskou kadidelnici. Opírám se o chladivé kameny a pozoruju tenhle okamžik. Únavu vůbec necítím. Tak silnej duchovní zážitek jsem naposledy prožila před lety v povodněmi zničené vesnici, kde se sloužila mše za mrtvé. Asi teď vyděsím všechny katolíky, ale na konci si jdu pro tělo Kristovo. Ač bez oficiální zpovědi, věřím, že zpovědí mi byla má cesta. V koutě jedné z lodí jsem nechala kus své minulosti.

Ještě v katedrále potkávám své dva milé Brity. Těší mě, že jsem svědkem dokončení jejich poutě, která trvala tři roky. Nikoho dalšího známého nevidím. Na náměstí odmítám nabízený nocleh a vydávám se do asi největšího albergue ve Španělsku, Seminario. Chci ještě poslední noc zažít tu atmosféru desítek postelí, chrapounů a známých neznámých. Vyškrábu se do kopce a za deset euro dostanu postel v místnosti, kde je těch postelí snad sto. Albergue vypadá jako starý klášter. Poutníkům nabízel nocleh už v 16. století. V umývárně potkávám mladého Holanďana, který šel celé camino s tátou. Pamatuju si ho už z Castanedy. Ještě ten večer se vypravím do města a hledám dobrou restauraci, kde mi připraví pravou paellu. Centrum města je plný turistů a předraženejch obchodů. Poprvé po celý době prší. Přímo leje.

Reklama

Ten den mi přišel rychlej. Na jeho konci je stesk. Stesk po každodenním koloběhu. Po probouzení a přírodě. Po starých známých. I po těch krávách. Samotné Santiago je jen efektní třešinkou na dortu. Symbolická tečka. Plná lidí a ruchu. Plná turistů. Důležitá je samotná cesta. A ta skončila. Ve městě potkávám známé tváře, které smutní. Asi to všichni cítíme stejně. No. Právě teď jsem se chtěla vyvarovat sentimentu a vůbec mi to nejde. Tak nějak k tomu patří.

Úplným koncem camina je Finesterra. Konec světa. Skalní poutníci pokračují pěšky až do tohoto přímořského města. My ostatní, kterým se čas nachýlil, jedeme autobusem. Po třech hodinách v mlze a dešti vystoupím v  přístavu a zamířím do baru. Obšťastním se tradičním kafem, pomerančovým freshem a  tousty a najdu si královský ubytování v penzionu u zálivu. Chvíli se toulám v lijáku, než najdu cestu k majáku. U malého kostela se hřbitovem se ztratím úplně. „Musíš pořád po silnici a až dojdeš na konec, kde není už vůbec nic, tak jsi na konci světa. Sedím v baru,“ pípne mi esemeska. Tak tedy jdu. Nevidím kvůli mlze na metr. Že jdu asi správně, poznávám podle lidí v pláštěnkách, kteří mě míjejí v protisměru. Ta cesta snad ani žádný konec nemá. Zastavuje u mě auto a nabízí odvoz. Odmítám. Tohle si fakt chci odšlapat až do konce sama. Po půlhodině nebo třech, já nevím, vidím konečně obrysy majáku. A bar U utečence. Uvnitř sedí amigo Ivan, pije víno a směje se mi. To už jsem fakt asi skoro doma. Sedíme, pijeme horkej čaj a povídáme. Kromě nás je v baru jen skupinka asi šesti žen a dětí. Hrajou karty. Jsme taková podivná parta na konci světa. 

Druhý den před rozbřeskem se vracíme do Madridu. Cestou na dálnici nám ze střechy ulítne surf. Vracíme se, ale už ho nenajdeme. Trochu šok. Jak později zjistíme, bylo naříznutý lanko. Bavíme se tím, zda ho nesabotoval nějakej frustrovanej poutník. Aspoň jsme nikoho nezabili. Další den Ivanovi vykradou auto. Možná to je prokletí měst. Vracím se do reality. Z caminovského míru. V Madridu si jdu naposledy sednout ke kostelu Santiago. Připadám si jako blázen. Zachytit poslední zbytky ticha… V sedm třicet mi letí letadlo domů.

O měsíc později potkávám na večeru Příběhů bezpráví pátera Františka Líznu. Komunistickýho vězně a mírovského kněze. Poutníka. Dostávám dvě růže, který koupil od starý babky před kostelem. „ A jak vám je? Co zdraví?“ optám se. „Ále, já můžu každou chvíli umřít. Ale mám za sebou sedm a půl tisíce kilometrů,“ usmívá se pan Lízna. Když se vrátil z poutě do Santiaga, objevili mu nádor. Od té doby absolvoval i cestu do Říma. Léčba poutí? Žádný letadlo, noclehárny. Pěšky z Čech, přespával jen venku, sloužil mše na zídkách u kostelů, obdarovával pocestné, pochutnával si na dobrym kafi. Povídáme si ještě dlouho, máme společný zážitky. Stejná tajemství. A v životě rozdíl pár tisíců kilometrů.

Vím, že moje cesta ještě neskončila. Vím, že se na camino vrátím. Vždyť všechno má svůj čas. Ale možná člověk nemusí dojít až do Santiaga, aby si uchoval ty přítomný niterný radosti…

 

P1030105.JPG

Mraveniště neboli Officina de Peregrinos

P1030118.JPG

Mniši rozhoupou obrovskou kadidelnici…

P1030124.JPG

Známí neznámí – Britové s humorem ostrým jako břitva

P1030130.JPG

Největší albergue – Seminario

P1030128.JPG

Výhled z albergue na Santiago de Compostela

P1030152.JPG

Rovnou za nosem k majáku

P1030160.JPG

Konec světa – konec camina

 

1. část / Camino de Santiago: O zelených kopcích, chrapounech a ztrátách

2. část / Camino de Santiago: O stádech krav, Havlovi a caminovské nemoci

3. část / Camino de Santiago: O šamanovi, požehnání a Bergmanovi