Reklama
 
Blog | Martina Břeňová

Třicítky na pranýři

Moje mladší sestra je opět těhotná. Moje neteř nebo synovec nese pracovní název Kulíšek Baruška. V rámci boje proti zdrobnělinám mu říkám Richarda. Fakt se těším. Sestra není sama. Při cestách po pražských ulicích si nejde nevšimnout, že normalizační ročníky mají žně a spermie jsou snad plošně rozprašovány vzduchem.

Sama do těchto ročníků patřím. Na děti vlastní i nevlastní se těším už asi od deseti let. Jen to tak nějak nechávám plynout. Zkušenosti mých kamarádek samoživitelek mě utvrzují v tom, že není až tak důležité kdy, ale s kým. Na naší rodinné radě bylo toto téma z různých důvodů zatím odročeno a tak se, kupodivu s klidnou myslí, odchyluji v blízké budoucnosti jinam a zařizuji si na nějaký ten měsíc stáž v Londýně. V organizaci, která pečuje o děti v pěstounské péči. Zase děti. Že by náhoda?

„Jak dlouho chceš ještě čekat? Zdraví máš teď dobrý. Ivaně řekl gynekolog v pětadvaceti, že už je starší matka,“ kontrovala moje máma, když jsem ji nadšeně zasvěcovala do svých plánů. „Máš nejvyšší čas. Pak už může být pozdě,“ vypadl na mě balvan z telefoního sluchátka. V hloubi duše jsem doufala, že pravidelné plození naší Pavly ode mě odpoutá pozornost, ale mýlila jsem se. Všichni to se mnou myslí tak dobře, že mi moji bezdětnost a věk připomínají v pravidelných intervalech. Asi, abych na to nedej bože nezapomněla.

„Víš, já si umím představit, že děti ani mít nebudu,“ konstatovala moje pařížská kamarádka a dlouze si potáhla z cigarety. Byla právě svědkem jedné takové rodinné kampaně na množení našeho rodu.  „Z téhle věty by u nás lidi šli tak před třiceti lety do mdlob. Dneska už je to skoro normální,“ dodala. „Jo, to u nás je tahle věta pořád ještě tabu,“ říkám. „Člověk to nemusí ani říkat ani si to myslet. Jen prostě je, je mu přes třicet a netlačí kočár a je prostě divný.“ S mrazením v zádech jsem si vzpomněla na naši vesnici v době, kdy jsem měla pohoršující status singla. On člověk ani nemusí být sám, možná je horší, když není, ale nerodí. To provokuje jako červený hadr na bejka. Ta je divná, ta z Prahy nebo musí být lesba, neslo se z úst kdejaké místní drbny.  Ironií osudu bylo, že jsem iniciovala kdejakou akci pro děti a stavbu dětského hřiště. S hrůzou si vybavuju pocit, kdy jsem stála u nových houpaček, byl dětský den, kolem postávaly hloučky rozesmátých rodin mých spolužáků ze základky a já stála uprostřed v masce postarší Karkulky a rozdávala jejich dětem bonbony. Pak se z hloučku odpojil jeden tatínek, v ruce lahváče a zašeptal mi do ucha cosi o sexy Karkulce v červené sukýnce. Chtěla jsem mu plivnout do ksichtu a zmizet pod zem. Jakou úlevu jsem pak pocítila nad flaškou vína ve skupině svých pražských kamarádek. Všem bylo přes třicet, děti neměly, nikdo to neřešil nebo to spíš nepřiznal, nikdo se neptal a dav nás milosrdně ukryl.

Reklama

Ze zásady se nikoho na děti neptám. Jednou jsem to zbrkle udělala a dostalo se mi rozpačité odpovědi, že to prostě nejde a asi ani nepůjde. Někteří moji vrstevníci mají děti v pubertě, někdo rodí v pětačtyřiceti, někdo nemůže otěhotnět, i když by rád chtěl. Někdo děti nechce. Někdo se na ně teprve těší. Děti jsou  dar? Ať si ho každý "nadělí," kdy chce (a kdy může) ." Volá táta: „Tati, to je krásně, viď, jdu si zaběhat.“ „Zaběhat? To by se v tomhle krásně vozilo, co?“ slyším z dálky. „Haló…tati…nějak se mi ztrácí signál…promiň…“ mrsknu s telefonem pod polštář. Vybíhám do parku. Všude samý kočáry. Jo, je pěkný jaro.