Komentáře: Bojíme se jí?

Od: Milan2

Milan2 — Wed, 29 Apr 2009 09:46:24 +0000

Ta diskuse tady je smutná.
Spousta lidí, hlavně žen, mluví o lásce a rozebírá přitom své vlastní problémy. Z toho je zjevné, že lásku neznají, že jí nejsou příliš schopni.
Láska totiž vůbec nezná slovo „JÁ“. Když mám mluvit o lásce, nemohou se zaobírat sám sebou, svými pocity, svými představami, svými přáními… to totiž není láska.
Nejlépe o lásce mluví sv. Pavel z Tarsu: [http://www.biblenet.cz/app/bible/Cor1/chapter/13]
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
To je tak skvěle napsáno, že k tomu není co dodávat.

Od: Martin T.

Martin T. — Sat, 19 Apr 2008 09:30:48 +0000

Diky za kazde nove rano
[http://youtube.com/watch?v=rnDrbagYm24&feature=r]

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Mon, 07 Apr 2008 11:22:57 +0000

Howgh.
Na dlouho.

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Mon, 07 Apr 2008 00:34:13 +0000

Nadpis předchozího příspěvku měl znít
názor snad není jen „berte nebo nechte být“
Zapomněl jsem, že systém RB je v nadpisech poněkud citlivý na uvozovky:-)

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Mon, 07 Apr 2008 00:31:43 +0000

Franzi, názor snad není
Před pár příspěvky jsem si to sice psali obdobně s Milanem Kovárem, ale je to důležité, pokusím se to zopakovat líp: vedeme dialog, a to pro mne není ani boj názorů, ani jejich výkladní skříň, ale společné tázání po povaze reality, kdy každý ukazuje, kudy na ten svůj obrázek šel. Pokud nám to imunita našich myslí dovolí, bylo by skvělé se pokusit vždy trochu projít tou cestou, kterou ukazuje někdo jiný, pochopit jeho jinakost a přitom stejnou snahu porozumět sobě i světu. To vede k tak potřebné soudržnosti, podle mne k podstatně lepšímu modelu, než k pouhé toleranci stylem „každý na svém písečku“.

Co se týče dogmat: ideální by bylo u všeho, co člověk říká, zveřejňovat cosi jako „míru nejistoty“, třeba to psát různými barvami:-) To by se vám líbilo? Mně taky, jenže už i takhle jsem na tuhle diskusi vynaložil poněkud vícenásobně času, než jsem správně mohl, a bude to okolní realitou potrestáno po zásluze:-(

Tak si tam prosím zatím dávejte tu závorku:-)

Od: Franz

Franz — Mon, 07 Apr 2008 00:08:41 +0000

A jestli předkládáte svá tvrzení jako dogmata?
Občas mi to tak připadá. Necítím za nimi (aspoň pro mě) to sympatické „tohle je můj názor, berte nebo nechte být“, ale spíš dikci „takhle to přece je a ne jinak“. Možná to tak není a je to jenom můj blud, pak si budu muset pomoct vaším vytknutím před závorku. Akorát v ní bude „měj na paměti, že toto je Ivův názor a ne axiom“ 🙂

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Mon, 07 Apr 2008 00:07:54 +0000

Franzi nadřazenost tam není
Diverzitu cest vidím jako nutnou, protože v každé budoucí situaci se může hodit zrovna jiná – třeba cesta jistot je výhodná tehdy, když „není čas si hrát“ a je potřeba jednat, tj. v krizích, cesta nejistot se mi zdá být zase výhodná tehdy, kdy je možno si dovolit nést riziko rychlého postupu, protože žijeme v relativním poklidu, tj. nikdo nám do toho skoro rozmontovaného autíčka nebude mlátit, když ho zrovna předěláváme za jízdy:-)

Pocit nadřazenosti je nesmysl, spíš jde o „imunitu“ s jakou se navzájem osobní myšlenkové světy brání vpustit k sobě něco cizího.

Metafora s mořem a rybou: Cit je vlastní už i mnohým zvířatům, protože v základu citu je především sou-cit. V mozku se dějí city v evolučně mnohem starších strukturách než řečové úvahy. Rozvažování je vývojově mnohem mladší. Takže cit je analogie oceánu, ve kterém jsou sinice, řasy, bezobratlí – obrovský rezervoár života, vytvářený strašlivě dlouho. A rozum je proti tomu jako první ryba, obratlovec s vnitřní kostrou. Ok?

Od: Franz

Franz — Sun, 06 Apr 2008 23:46:16 +0000

A když už vás mám na drátě
Jsem si vědom toho, že už jsme se několikrát v diskusích střetli s tím, že zatímco vy vidíte smysl v tom, jít co nejhlouběji, co nejvíc do nejistoty, já vidím smysl v tom, rozpoznat, do jaké hloubky jít a kolik nejistoty si dovolit.
Tyto různé pohledy by neměly být problém, naopak, mělo by nás to v diskusích obohacovat.
Akorát já u vás pořád cítím, že tuhle schopnost jít do hloubky nadřazujete nad vše ostatní, že dáváte přímou úměru ve smyslu čím hloub člověk ve svém uvažování jde, tím je lepší, tím líp dokáže řešit životní situace, milovat druhého, atd. Je to tak, nebo to špatně vnímám?

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Sun, 06 Apr 2008 23:43:03 +0000

Milanu Kovárovi – pohyb z předané plochy dovnitř a pak ven
Pohyb dovnitř: vidím to v metafoře tak, že poznávání sebe sama je po primárním předání řeči cosi jako trénink v bezpečí: v tomto poznávání můžeme nejlépe pochopit, jak je naše myšlení málo schopné a mocné a jak se složitě a chaoticky dějeme – a jak tedy asi vypadá cokoli „přírodně“ složitého. Poznávání sebe sama (a pak řeči) je škola. Nikoliv snad v tom, že bychom se mohli dokonale poznat, ale v tom, že můžeme získat zážitek oné mohutnosti, o které mluvíte.

Přemýšlení o svém vlastním dění nám dá procítit pokoru před složitostí reality a vědomí toho, jak moc jsou slovní modely ještě v plenkách.

Ale setrvávat jen u sebe sama cítím trochu jako zradu možností myšlení. Poznávání a komunikace je evoluční vynález, princip neuronové sítě, ne mystika. Utíkat od této šance života, když nevíme, jak dlouho pro nás potrvají příznivé podmínky? A utíkat od lásky, od nádherné možnosti blízkosti a lepší řeči?

Ale diverzitu cest expanze mysli zachovejme. Netahám vás ven, jen ukazuji svoji:-)

Od: Franz

Franz — Sun, 06 Apr 2008 23:40:33 +0000

to Ivo
vy mi dáváte. Ať špekuluju jak špekuluju, té metafoře s mořem nerozumím. Myslím, že jsme u našeho dávného sporu o to, jestli má smysl auto rozebrat, abychom zjistili, jak funguje nebo jestli se spokojíme s tím, že jede a zbytečně do něho nešťáráme. Já nevím, na jakém principu láska „funguje“ a jaká je její definice a jak už jsem napsal, nemyslím si, že se tyhle věci dají popsat slovy, „rozumově“. Jak napsal B. Pascal: „Rozum by se nikdy nepodřídil, kdyby neusoudil, že v některých případech se podřídit musí. Je tedy správné, aby se podřídil, když sám soudí, že se podřídit má.“ Navíc (a teď vás asi dorazím), si myslím, že bez znalosti definic je tahle věc snad i lepší.
Chápu, že jste asi čekal jinou odpověď, ale je na vás, jestli si mě zase zařadíte mezi ty, kteří mají „strach z pravdy“, nebo jestli uznáte, že existují vzorce myšlení, které berou „tajemství“ jako svou součást a nemusejí mít nutně definice na pojmy jako je láska, krása, atd.