Reklama
 
Blog | Martina Břeňová

Nakrmení duše před vánoční žranicí

Poslední roky se můj adventní měsíc odehrává podobně. Sociální charita se nachází v plné sezóně, tedy práce jako na kostele (zaplaťpánbu, nutno dodat), mezitím setkání s přáteli (pocit, že svátky trvají půl roku nebo během nich umřeme), do toho pracovní akce a trachtace, nakoupit dárky (do nedávna jsem je všem vyráběla), počet druhů cukroví: nula (jak ráda bych pekla). V noci padnu do postele, která je obložená knížkami, novinami, obaly od sušenek a drobky a ráno rychle najít poslední čistý hrnek, kafe a běžím dál.

Vždycky si říkám, že letos to bude jinak a vždycky se mi to úplně nepovede. Doháním to aspoň tak, že chodím pravidelně pěšky domů přes Karlín, poslouchám ty nejtklivější rockové balady a na chvíli vypínám. Letos jsem na sebe pyšná. Zastavila jsem se několikrát.

Bazárkový aperitiv

Vánoční bazar z Mokré čtvrti je moje tradiční předvánoční akce, na  kterou si nenechám šáhnout. Upřímně řečeno, různých benefic mám za sebou nespočet a jsem v tomto omletá jak koryto Berounky po povodni. Promiňte mi můj cynismus. Spojení čistého úmyslu, srdce, kvalitní kultury a atmosféry všeobecného sdílení všech přítomných z dobré věci – se ne vždy podaří. I přes úmysly nejčistší. To, co ale vždy prožívám v nabitém Lucerna Baru, je převažující zjištění, že svět jde ještě správným směrem. Filozofie akce – kdy staré zdánlivě nepotřebné věci přinášejí radost novým majitelům a následně peníze potřebným, je jedinečná. Dramaturgie večera originální, spontánní a všehoschopná. Občas jsem v minulých letech za obdarovanou organizaci přebírala výtěžek a musím říct,  že tento rituál se naprosto lišil od jiných, správně zorganizovaných a zmenežovaných akcí. Peníze, nemalé, jsem dostala třeba v krabici od klobouku (hrozně jsem se pak bála jet tramvají), Aně, Táně a Peterovi úplně svítily oči radostí z překvapení, že se jim podařilo získat tolik peněz, pódiem prošla dlouhá řada jejich kamarádů, kteří si bez nároku na honorář připravili naprosto originální vystoupení, lidé se bavili, skandovali, popíjeli darovanou pálenku a na konci si všichni tradičně zazpívali hymnu. Kde jinde už si dneska zazpíváte hymnu i s Nad tatrou sa blýska? Okamžik na hranici mírné recese a mrazení v zádech. Pamatuji si na první Bazárek před pár lety, kdesi v baru v Libni, výtěžek asi čtyřicet tisíc. Letos, milion korun na charitu a Lucerna. Bála jsem se, aby se narůstající akce nezvrhla v megalomanii (jistě, více peněz je důležitý výsledek, ale..) a neztratila tu poetiku a spontánnost.  Moje obavy jsou zatím zbytečné. Vše jde tím dobrým směrem tak, jak má.

Reklama

Závitky plněné besídkou, obložené vlaštovkami, zalité slzami

Pozvání na vánoční besídku blízkého „děcáku" jsem přijala ráda. Vypravila jsem se kousek za Prahu do jednoho kulturního domu. Dostala jsem kafe, cukroví, chlebíček a koupila si obrázek a keramickou sošku Mikuláše, kterou děti vyrobily v nové peci. V sále seděli vychovatelé, funkcionáři obce, sponzoři a rodiče některých dětí. Na podiu nechyběli Tři králové, zpěvačky, vlaštovky a Ježíšek. Děti měly velký úspěch. Všichni měli slavnostní náladu. Znám tyhle děti hodně let, vidím je vyrůstat. Ondru jsem skoro nepoznala. Je vyšší než já, studuje prestižní internátní gymnázium, tak jsme se mnohokrát minuli, když jsem byla v domově. Teď se mnou diskutuje o úrovni školství, vypráví o plánech na studiích psychologie a svých „útěcích" k fotbalu. Dětí, jako je Ondra, je v domovech žalostně málo. Dětí, co vědí, co chtějí. Jsem hrozně šťastná, když někoho takového potkám. A přeju si, aby se to pak nezvrtlo. Až po škole odejdou a zůstanou na všechno sami.

U stolu s cukrovím sedí malé holky s celou svojí rodinou. Dobře se baví. Chvíli by si člověk myslel, že je na besídce školy, po které všichni odejdou společně domů. Jejich příběh trochu znám. Chudá romská rodina, co nevyhovuje měřítkům sociálních pracovnic. Jejich příběh neznám do hloubky, tak toho radši nechám. Jejich nejmladší dcera je neuvěřitelně bystré dítě. Už pár let vyrůstá v partě domova. Má teplo, jídlo, knížky. A s dalšími sedmi dětmi v rodince společnou tetu. Jenom pro sebe nikoho.

Musím na autobus. Venku je hrozný mráz. Ve tmě na zastávce stojí máma s dvěma dětmi. Přijdu blíž a zjišťuju, že je to Míša s Miluškou. Šly mámu vyprovodit na autobus do Prahy. Všechny tři pláčou a objímají se.  To monstrum zvané máma, jehož dítě skončilo v děcáku? To je tahle dobře vypadající paní? Co za tím vším je? Co se stalo? Odvracím se a popojdu kousek dál, abych nerušila jejich chvíli. Bolí mě oči. Sakra, tady je takový mráz, už aby ten autobus přijel. Je tu. Za chvíli jsem v Praze. Ještě hodinu se pak procházím po Karlíně.  Potřebuju to.

Blogger flambovaný na šampaňském, podávaný s pravým japonským čajem

Poznala jsem je všechny. Nervozitu zapila dvojkou bílého a pak se jen přelívala prostorem a povídala si. Zvláštně přirozené. S minimem ostychu. „Ahoj, Tak ty jsi ta, co sází stromy," přisedl si MT. Přivedlo mě to do rozpaků. V životě jsem zasadila pár stromů v lesní školce a jeden vánoční na dětském hřišti. Je to metafora. Ráda dávám vzniknout novým věcem. Ráda je zasadím a zalévám. TM jsem to přiznala. Rozvyprávěl se o své vášni. Bydlí na samotě a opravdu sází stromy.  Bere je do dlaní, zasadí do hlíny, pečuje o ně. Potěšilo mě setkání s někým, kdo opravdu sází stromy. Zjistila jsem, že ti, co vypadají jako akční hrdinové, jsou sympaticky plaší a skromní, že ti, co jsou vtipní, jsou vtipní, že všechny přítomné ženy, ze svých textů citlivé a ženské, jsou stejně takové. Je přece tak úžasné, najít parťáky do diskuse, říkala jsem si, když jsem se cpala tatarákem, tiše se rozhlížela a pozorovala ty debatující skupinky. „Tak to já zásadně nepíšu osobní texty," povídá H. „Jedině politické a věcné. Na co do toho dávat emoce?" Pak se rozpovídal o svém tátovi. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších rozhovorů. Ano, byl úplně jiný než jeho texty. Otevřený a emotivní.

V poslední době se mi občas stává, že mi někdo napíše o svém tátovi nebo mi o něm vypráví. Ráda ty příběhy poslouchám. A mám z toho radost. Když jsem přišla domů a koukla do mailu, našla jsem vzkaz od mého dávného kamaráda z dětství. Neviděli jsme se dvacet let. Četl můj článek a rozhodl se mi napsat. Když jsem se za tím dnem ohlédla, věděla jsem, že jsem udělala dobře, když jsem překonala ten ostych a založila si blog.

Dobře vychlazené víno

Včera mě čekala poslední etapa nákupu dárků.  Prošla jsem s bušícím srdcem nejlidnatější částí města, zastavila se a na pomezí virtuálního světa a reality jsem seděla ve vinárně, pila punč, povídala si a bylo mi jedno, jestli všechno stihnu. Nakonec jsem odešla na vlak. Čím víc jsem se blížila k Lužné, přibývalo jinovatky. Když jsem vystoupila z vlaku, nadechla jsem se. U nás voní mráz tak nějak jinak. Zastavila jsem se úplně.