Zeměmi, kde se společnost dokáže obejít bez ústavů, jsou např. Velká Británie, Švédsko nebo Francie. Dále než naše republika jsou na tom např. v postkomunistickém Polsku a Rumunsku. Během svého pobytu v Anglii jsem poznala řadu kvalitních nestátních organizací, které za vydatné státní finanční podpory dlouhodobě pomáhají řešit situaci dětí vyrůstajících mimo svoji biologickou rodinu. Místo dětských domovů zde mají tisíce pěstounských rodin.
Velmi zjednodušeně řečeno, zásadní rozdíl oproti naší republice spočívá v tom, že dítě neskončí v ústavu, ale vychovají ho ostatní rodiny. Možnost postarat se o dítě bez domova je v anglické společnosti zakořeněná a běžná. Je to dané tradicí, vírou, menší mírou předsudků a rozumnými zákony. Ani Anglii se problém ohrožených dětí nevyhýbá, jen se k tomu staví mnohem citlivěji a s větší účastí svých občanů. V regionech probíhá prostřednictvím neziskových organizací kampaň a přísný výběr nových pěstounských rodin. Náhradní rodiče jsou důsledně vzděláváni a připravují se na kvalitní péči o dítě. To k nim přichází z nefunkčního prostředí s řadou problémů. Vzniká důležitý trojúhelník. Další organizace s biologickou rodinou pracují a pomáhají jí. Jejich dítě zároveň žije v tzv. krátkodobé pěstounské péči, která naplňuje standardní rodinný model. Tato přechodná situace může trvat v řádu až několika měsíců. Po určité době a terapii se dítě vrátí ke svým rodičům, v případě neřešitelných problémů je mu nalezena náhradní rodina, která dítě vychová. Toto zjednodušeně představené schéma vede k tomu, že se dítě neocitá v ústavním prostředí, které má jednoznačně negativní vliv na jeho duševní vývoj a kvalitu života.
Základní disproporci však vidím v rozdílech mentality ve společnosti. Angličané berou jako samozřejmost postarat se o dítě s postižením či dítě jiné národnosti. Mezi pěstouny není překvapením samotná žena či homosexuální pár. Hlavní snahou je nabídnout dítěti rodinné prostředí, třeba v netradiční podobě. Minimalizovat pobyt v ústavu. Češi se stále potýkají s předsudky, klišé a zastaralou legislativou. Postižené či třeba dítě v pubertálním věku má velmi malou šanci, že se dostane do rodiny a vyroste v osobnějším prostředí než jsou erární prostory dětského domova. Největší zájem je o adopci malých českých miminek.
Současná situace v naší zemi odpovídá britské realitě v 70. letech. Nabízí se říci, že jednou z příčin je čtyřicetiletá vláda komunismu a jeho snaha vše institucionalizovat a kontrolovat státem. To nepochybně, ale proč jsme i po devatenácti letech po revoluci na 1. místě v Evropě v počtu dětí žijících v ústavech a celá situace až na dílčí změny připomíná časy reálného socialismu?
Žáby na prameni systémových změn v pomoci ohroženým dětem a rodinám v ČR
Situace v ČR je příliš složitá na to, abychom převzali osvědčený zahraniční model, ze dne na den ústavy zrušili a minimalizovali je tak jen pro naprosto nezbytné případy. Nejsme v tuto chvíli připraveni na rychlou neústavní variantu pomoci tisícům dětí, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině. Přesto, že ministr Nečas a další odborníci o nutné změně začali alespoň více mluvit, stále existuje řada žab na prameni, které brání ve změně celého systému pomoci ohroženým dětem a jejich rodinám. Jen namátkou:
– Např. státní dětský domov spadá ve svém provozu pod celkem tři úřady (MŠMT, MPSV a Krajský úřad). Tuto roztříštěnost kompetencí a komunikace pravděpodobně nezachrání ani tolik v Čechách oblíbené meziresortní komise.
– Veřejnost má nízké povědomí o reálných potřebách dětí vyrůstajících v ústavech. Zjednodušilo se na oblíbené klišé vánočních dárků a převážně materiální pomoci.
– Stát systémově dostatečně nepomáhá problémovým biologickým rodinám dětí, které by tak měly novou šanci na návrat z ústavu do ozdravěné rodiny. Deficit státu těžko zachrání pár neziskových organizací. Proti selhávajícím rodičům panuje řada předsudků ze strany společnosti i odborných pracovníků.
– Jedna sociální pracovnice má na starosti až 360 případů rodin ročně. Poctivé a důkladné prošetření situace a pomoc tolika rodinám není v silách jednoho smrtelníka.
– Někteří úředníci, sociální pracovníci, zaměstnanci ústavů a činitelé v procesu, kterým dítě ve své situaci prochází, vnímají nutné změny jako útok na svoji práci a nejsou otevřeni novým variantám řešení. Na druhou stranu mnoho z nich dělá maximum v péči o děti, avšak v nezbytných mantinelech ústavní výchovy.
– Není rozvinuta profesionální krátkodobá pěstounská péče jako možnost nahrazující pobyt dítěte v ústavní výchově. Péče pěstounů má fatálně menší následky pro dítě než pobyt v ústavu.
– Díky současným zákonům není většina dětí právně volná k adopci/pěstounské péči. Vzniká začarovaný kruh plných dětských domovů a plných pořadníků zájemců o náhradní rodinnou péči.
– Lidé v České republice nemají větší zájem o pěstounskou péči a adopci postižených dětí, dětí romského původu a starších dětí. Jedním z klišé je, že pěstounská péče je vnímána jako krajní řešení pro bezdětné páry.
– Stát možnost pěstounské péče systémově dostatečně nepodporuje a to i přesto, že je levnější než financování pobytu dítěte v ústavu. Ten stojí 250 000 Kč ročně (vč. početného personálu ústavů).
– V mnoha evropských zemích jsou neziskové organizace významně podporované státem. V ČR jsou často závislé na firemních dárcích. Tento druh dárcovství zde nemá dlouhou tradici a je občas propojen s marketingovými zájmy dárce. Ty často nemusí být v souladu s nejefektivnější pomocí dětem.
Neříkám, že anglický model je pro naši zemi ten jediný pravý. Je však dobré se inspirovat, otevřít se a nahlédnout i za humna, kde staví rodinu nad ústavní řešení. I u zdánlivě neřešitelných případů. Máme před sebou ještě hodně práce.