Komentáře: Toulky

Od: Anonym

Anonym — Mon, 25 Jan 2021 08:41:02 +0000

Od: Dávný přítel

Dávný přítel — Thu, 06 Aug 2009 13:13:36 +0000

:-)))
Gratuluji k cestě a závidím… o cestě do Santiaga jsem snívával rád, teď nejdříve až děti vyrostou a z hnízda vyletí…

Od: Hanka

Hanka — Wed, 05 Aug 2009 16:39:46 +0000

diky!
Martino diky za bezva clanek. Naplnil me, ani nevim cim. Snad moznostmi, novymi obzory. Prave se zavrsil rok meho trapeni a po konci ktery vypadal stastne prisel, ze dne na den, konec opacny. Dopadla jsem na dno. Sbiram sily k odrazu ode dna. A diky tobe vidim jednu z moznosti, jak se pred tim skokem poradne nadechnout, nabrat sily a smer.

Od: Roberte

Roberte — Wed, 05 Aug 2009 15:38:43 +0000

já to vidím podobně
O samotě nijak extrémně netrpím, ale jsem radši, když je s kým sdílet, jak říká moje dcera „šérovat“. Každej to má jinak, trochu se vždycky oklepu, když slyším, že jenom TAKHLE je to správně.
Navíc mi připadá, že pro většinu lidí dneska není takovej problém bejt sám, jako přestat se bát o vlastní individualitu a zkusit to dát s někým dohromady, podělit se a spojit. Nejen na cestách.
Nic proti vám, Martino, i se mi to hezky četlo, to spíš diskuze mě přiměla k reakci.

Od: Martina

Martina — Wed, 05 Aug 2009 10:13:06 +0000

Martino,
moc hezky napsaný a doufám, že se to taky jednou naučím. Samota mě stále děsí.

Od: robert

robert — Wed, 05 Aug 2009 00:10:23 +0000

rozumím ale nekývám
Taky jsem kdysi ve 20 cestoval rád a sám, byla to absolutní svoboda, ale pocit takové svobody trvá krátce a má své hranice. Dnes bych cestu po Balkánu o které píšeš nemohl uskutečnit sám. Zážitky které máš na cestě potřebuješ posílat dál,mít na ně od nějaké bytosti odezvu, na ni reagovat a přicházet tak na nové asociace. Samotné zkušenosti na cestě jsou jen inspirací. Největší blaho je když můžeš své nadšení a štěstí z cesty SDÍLET. Výstižně o tom vypráví film S. Penna „Wild“. Každý člověk, který cestuje sám a cestuje tak i sám v sobě narazí brzy na hranice. Nekonečný prostor je ve styku s lidmi. Samota o které muvíš je nádherná, ale dle mě krátkozraká. O Santiagu jsem také přemýšlel, ale odložil jsem ji z výše popsaných důvodů. Musím zároveň přiznat že se samoty bojím, bojím se že se budu nudit, ale hlavně to že bych si představoval kdo by tam se mnou mohl být a cítit to samé co já…většinou je to co si pak lidé píší na pohlednice. Jinak inspirativní článek,díky..

Od: Martina Brenova

Martina Brenova — Tue, 04 Aug 2009 22:04:17 +0000

Ahoj Lenko,
btw. prave pred dvema hodinama odesla moje ucitelka Silvia.:)
Me mladicka nerozvaznost taky opousti, ale chut cestovat mam az v poslednich letech, jako dvacetileta, kdy bych mohla nejvic, jsem sedela doma na zadku. A stejne to porad ma svy limity.

Od: Lenka Ru

Lenka Ru — Tue, 04 Aug 2009 21:41:11 +0000

Tu cestu
absolvovala loni moje kamarádka a nechtěla mě vzít s sebou – protože chtěla být sama. Moc často se jí to nepoštěstí. Já jsem odmalička sama ráda, v mládí jsem často brouzdala v noci po parku sama a vyla na měsíc. Divný je, že jak stárnu, začíná se vkrádat strach potloukat se po světě úplně sama, protože mě opouští mladická nerozvážnost a přesvědčení, že se mi nemůže nic stát. Tak si to užij, dokud to jde, zvlášť když sis to tak těžce vydobyla.

Od: Martina Brenova

Martina Brenova — Mon, 03 Aug 2009 22:56:21 +0000

Angelo,
byt rad sam se sebou je vyhra, ale nesmi to cloveku prerust pres hlavu. Jinak si uvedomuju, ze si to muzu jeste dovolit, ten luxus, starat se jen sama o sebe. Klidne si jednou ten luxus odpustim.

Od: Martina Brenova

Martina Brenova — Mon, 03 Aug 2009 22:52:19 +0000

yogumine,
naboso chci jit az posledni kilometr, posledni metry po kolenou:), ale co si budeme povidat, az na konci zari si rekneme, ze ten posledni kilometr jdu. Chci hlavne dojit. S kozlem jedine cernym v batohu. A Club 27? Uz jsem davno za nim.