Reklama
 
Blog | Martina Břeňová

Umění odmítnout

  „Když budeš na lidi hodná a budeš jim pomáhat, budou tě mít rádi," slýchávala jsem doma od mala. Touto mantrou mě do života vybavili sociálně naladění rodiče a prarodiče. V jisté fázi své dospělosti jsem pochopila, že pokud se tím budu bezhlavě řídit, nemusím také svůj život ve zdraví přežít.

Můj děda všem pomáhal a byl vždycky k dispozici. Všichni ve vsi to věděli a tak byl na roztrhání. Dnes si říkám, že kdyby dokázal občas někoho někam poslat, nemuselo mu srdce přestat bít tak brzy. Samozřejmě trochu přeháním. Ale trochu také ne.

Vždycky jsem věřila tomu, že bych měla pomáhat lidem kolem sebe. Těm, kteří ke mně vyšlou signál i těm, kteří si neřeknou. Myslím, že tento pocit si zažívá každý. Někdo si z těch signálů vybere, někdo se rozdá. V kontextu tohoto zamyšlení to nevyvyšuji na piedestal, ale předestírám i jako možnou variantu cesty do záhuby. Teprve nedávno (někomu je dáno, někdo si musí nabít, aby prozřel) jsem se začala vážně zabývat tím, že se nemusím utýrat výčitkami, pokud někoho odmítnu. Třeba i někoho potřebného, pokud se z něho zrovna neřine krev a nepotřebuje umělé dýchání.

Pochopila jsem to v několika mezních momentech, kdy jsem chtěla „dávat" a najednou nebylo „z čeho." Disproporce mezi úbytkem tělesné i duševní energie a jejím příjmem byla jako facka, se kterou jsem svedla svůj vnitřní boj, zda je odmítání pomoci vůbec morální a zda to tváří v tvář danému momentu vůbec dokážu. Přeloženo: musím myslet i na sebe. „Jak sobecké," řekla bych ještě nedávno.

Reklama

Hned po maturitě jsem odjela na Moravu do epicentra povodní a měsíc tam pracovala ve zbořené vesnici. Dvakrát jsem si jela domů vyprat oblečení. Na stopa se nedalo spoléhat. Tedy zaplatit autobus. Pochopitelně jsem jízdenku hradila z kapsy svých rodičů, neb jsem v té době neměla příjem. Ale byla jsem přece charitářka a dělala tolik důležitou práci. Otázka zní: můžu podporovat jiné, když nezabezpečím sama na sebe a nestojím na vlastních nohách? Můžu, ale jen do výše svých schopností. Do výše svých finančních možností. Do výše svých sil. „Člověk má dělat jen to, nač má sílu," jak by řekla Olga Havlová.

Naučila jsem se tváří v tvář většině pouličních sbírek odmítat vhodit příspěvek. Dalo mi to práci, ale dokázala jsem to a už ani neklopím oči. Vybavila jsem se svojí nenahodilou charitativní strategií, kterou jsem si průběžně sama zvolila v kombinaci srdce, rácia a svých možností. Jak finanční tak dobrovolnickou. Osvědčilo se mi to pak i jako pádný argument pro ty, které odmítám, protože jim už nemohu dát nic. Protože si to prostě už nemohu dovolit.

Pečlivě zvážená dlouhodobá osobní charitata nebo solidarita je dle mého názoru samozřejmostí. Nebo měla by být. A velmi věcně řečeno, je to i praktické. Člověk se vyhne nahodilému citovému vydírání, přispíváním na něco, o čem nic neví apod. Nutno dodat, že tsunami nebo povodně do tohoto ranku nepatří, tedy je dobré někdy to srdce či peněženku nahodile otevřít či přiložit ruku k dílu. Například v USA je běžné, že poměrně solventní lidé pracují jako dobrovolníci pro neziskovou organizaci. Lidé zde berou solidaritu s druhými jako samozřejmost, jako přirozenou součást svého života. Jejich pomoc má navíc jistý řád. Vyznačuje se například pravidelnými příspěvky organizaci, s jejíž vizí a cílem činnosti se ztotožňují. Pro tamní korporace je skoro nepředstavitelné, že by pravidelně nepodporovaly charitativní organizace. Česká společnost, poznamenaná komunistickým režimem a absencí neziskového sektoru, do tohoto stavu musí teprve dozrát. Do stavu, kdy osobní spoluúčast a podpora občanské společnosti bude automatickou součástí jednotlivce i institucí, bez očekávání: „co z toho budu mít," ale pro samotný akt solidarity a vyjádření názoru. I volba cílové skupiny své osobní charitativní strategie je vyjádřením jednoznačného postoje k problému ve společnosti či konkrétního člověka. A zároveň jedním z nástrojů, jak neefektivně nevyplýtvat své síly a možnosti a vyhnout se vysátí všemi kolem, kdo pomoc potřebují. Ač to zní velmi pragmaticky, je to dle mého smyslupné rozhodnutí. I méně je někdy více. 

Stěžejním momentem ve světě, který má nespočet bolavých míst a potřebuje každého, kdo má jen trochu sociálního cítění, je uvědomit si, že celý svět pravděpodobně nezachráním. Ačkoliv člověk – schopný vizionář dokáže divy, došlo mi, že je třeba občas rozhlédnout se do vzdálenosti jednoho metru a zaposlouchat se, zda nevysílá signál někdo z mého bezprostředního okolí. Třeba máma, co potřebuje umýt okna. Jako malá jsem nesnášela domácí práce, ale nevadilo mi mýt nádobí u cizích.  Na to jsem si mnohokrát vzpomněla, když jsem pro samou záchranu všech kolem občas přeslechla banální potřebu pomoci u svých nejbližších. Pochopila jsem, že je, při vší úctě ke všem trablům světa, nejdůležitější. Pokud se člověk nesnaží naslouchat potřebám svého okolí, nikdy se nemůže oddat pocitu, že jeho pomoc je míněna vážně. A nezachrání to ani darovaný balík peněz.

A stejně tak i tady by se člověk měl naučit odmítat, ač se to může zdát nejtěžší. Odmítnout pomoc kolegovi v práci, kdy pro samou ohleduplnost a ochotu získáváte nálepku „blbec pro každého" nebo citlivě odmítnout přítele, který se potřebuje svěřit s problémy právě v den, kdy pro samou únavu nemůžete už ani usnout, to vyžaduje snad až odvahu a velkou míru pochopení z druhé strany. Ale pokud se nenaučíme slyšet na signály svého těla a svých momentálních mezí, jsme nakonec nepoužitelní jak pro své blízké tak pro ten  svět.

Faktem je, že odhodlat se a říci v kritický moment "ne" samo o sobě nestačí. Důležité je zároveň pochopit, že  na to mám právo a smířit se s tím.