Reklama
 
Blog | Martina Břeňová

Život online

„Na, vem si,“ posunula přede mě kamarádka buchtu. Mňam, mlaskla jsem si: „Je výborná.“ „Díky,“ zaradovala se. "Však jsem za ni dostala patnáct desítek." 

Po mé nechápavé reakci mi sdělila, že v rámci její internetové komunity majitelek domácích pekáren na serveru dama.cz dostala za tento výtvor nejvyšší ohodnocení. Má toho tam víc, je fanatickou pekařkou.  Doma jsem zasedla, nelenila a tento prapodivný server řádně prošmejdila. Nejenom, že jsem objevila zmíněnou komunitu pekařek, ale narazila jsem na stovky fotek jídla, oděvních výtvorů, nabarvených nehtů, dětí nahých (sousto pro pedofily) i oblečených, žhavé diskuse nad propečenými vánočkami, žebříčky ručních prací nebo amatérských momentek z dovolených. Nevěřícně jsem surfovala až do okamžiku, kdy se přede mnou otevřela fotka velkého puchýře na palci autora fotografie a nadhozené téma do diskuse: Co s tím? Diskusi pod tím jsem již neměla sílu číst.

Pochopila jsem, že populární obsese současné doby, tedy sebeprezentace na internetu a shlukování se v komunitách, se může týkat i těch nejbizarnějších pojítek, třeba právě vášně pro pekárny. Máme potřebu se odhalovat, vystavovat fotky svoje i svých blízkých, informovat okolí, že nám nefunguje pračka a že naše děti zlobí. Jsme součástí seznamovacích serverů, kde i ti nejzapřísáhlejší intelektuálové tráví voyersky dlouhé noci, aby pod důkladnou přezdívkou debatovali o orálním sexu. A diskuse. Vášnivě diskutujeme. O situaci v Gaze, Karlu Gottovi, bábovkách nebo svých smutcích. Většinou se chceme dělat hezčí a lepší. Vystavíme tu nejlepší fotku pořízenou z nejmilosrdnějšího úhlu a v diskusích působíme často pod rouškou anonymity buď přemrštěně sofistikovaně nebo úplně uboze. Toužíme být hodnoceni. Jak se líbí fotka našeho dítka z pláže v Chorvatsku nebo blog o tom, jak jsem vstal, přečetl noviny a odešel do práce?

Přeléváme svoje světy, životy a nitra do virtuálních sítí. Trávíme hodiny debatami s lidmi, které neznáme, kteří nejsou součástí našeho života a kteří nám nahlodávájí naše ega povrchními soudy nad našimi postřehy, výtvory, fotkami, myšlenkovými pochody, životy. Necháme internet, aby nám dobrovolně zkracoval den a noc, kupčíme s tímto žroutem času a osamoceně před blikajícím monitorem upíjíme již třetí kafe, abychom se další hodinu dozvídali megabity informací, které většinou nepotřebujeme a spolčovali se s lidmi, které nikdy nepoznáme.

Reklama

Posedlost virtuálními komunitami může mít i pozitivnější dopad. Můj táta John, nadšený cyklista, se stal součástí komunity „nákoláků" čili nakole.cz. Kromě článků a fotek tam probíhají diskuse od cyklostezek po tvrdost helmy. Občas mi z nich zaníceně cituje. Také tam mají jakéhosi „Matouška,“ tady si říká Medvěd a do všech šije a stejně jako postava Rity Holoubkové si nákoláky dobírá jistá Pavlína, co pořád peče pizzu. Ač jde „jen“ o kolo, diskuse jsou občas dost drsné a jedna dominující bloggerka musela zrušit profil, neb jí bylo vyhrožováno likvidací. Komunita nákoláků po čase dospěla do bodu, kdy začala společně  podnikat výlety na kole. Jejich virtuální životy se změnily v reálné a vznikla parta přátel.

Stejně jako můj švagr, virtuální letec. Často z něho znám jen záda. Sedí se sluchátky u počítače, v ruce třímá knipl a nesrozumitelně zadává jakési kódy do mikrofonu. Myslela jsem si, že je blázen, ale sestra mi spiklenecky vysvětlila, že je právě napojen na skupinu kolegů letců a společně se snaží sestřelit nepřátelskou armádu. Je součástí komunity milovníků historických letadel. Překvapivě nezůstalo jen u těchto prapodivných virtuálních náletů, ale s ostatními letci se sešli a odjeli do Anglie na mezinárodní letecký sraz.

Některé virtuální komunity  mohou být začátkem příjemných reálných vztahů, skrze některé ventilujeme svoji samotu, několik, spíše pár z nich, nám snad utříbí názor na cosi a některé zůstanou navždy jen těmi žrouty času a platfomou pro náš exhibicionismus, obnažování a lži o sobě samých. Já jsem se zatím nechala zlákat kromě místní RB komunity jen na tisíckrát omílaný Facebook. Mohu být klidná, když se dozvídám, jak přítel, kterého jsem drahnou dobu neviděla, jde plavat nebo se přidal ke skupině "Stop fuseklím v sandálech." Pro můj život nepostradatelné informace.

Jen mě při psaní těchto řádků napadá, že se čím dál víc těším do zítřejší hospody, kde si u piva podebatuju s přáteli z naší venkovské komunity, které znám třicet let a zkouknu poslední fotky jejich dětí. Naživo, bez klikání a bez nezbytného hodnocení.