Projíždím miniaturní toyotkou, zapůjčenou štědrým sponzorem, do zákazu vjezdu a vydávám se směrem Hodslavice. Silnice mi prakticky zmizela pod nohama. Musím popojíždět dvacítkou a soustředit se, abych nevrazila do některé z těžké techniky, která lemuje rozbitou cestu, bývalou bytelnou komunikaci. Koryto řeky je zdemolované, všude jsou hromady sutin, okna domů dokořán, aby mohla permanentně vpouštět vzduch do vlhkých domů, občas vidím zbytky po téměř odklizené demolici. Objíždím vesnice, abych zjistila stav poškozených obecních domů. Ze sbírky jsme vyčlenili deset milionů korun, za které plánujeme v blízké době opravovat školy, školky, zdravotnická střediska nebo třeba kulturní domy.
Po ránu jsem se stavila v Novém Jičíne, kde voda zaplavila místní Domov s pečovatelskou službou. Jeho klienti měli v suterénu uskladněn všechen svůj majetek. Ten jim kompletně odnesla voda, stejně jako výdejnu stravy pro polovinu důchodců ve městě. Se starostou města si dlouze povídáme. „Hlavně nezapomeňte zajet do Životic. O těch nikdo ani neví. A přitom jsou opravdu hodně zdevastované. Starosta sám byl vytopený a od prvního dne nonstop fungoval pro ostatní,“ připomíná mi. Média jsou mocná a jejich vliv na veřejnost a pomoc zatopeným obcím je zcela zásadní. Tuto zkušenost si nesu již z minulých povodní. Média si vyberou několik vesnic, o kterých nepřetržitě informují a obrátí na ně pozornost zbytku republiky. Tomu napomáhají tragické příběhy zesnulých a záběry na zdemolované domy z hliněných cihel. Novináři milují symboly. Bohužel často nemusí jít ani o nejpostiženější obce. Významně se to odráží na obecních povodňových sbírkách a dodávkách materiální pomoci. Rozdíly jsou propastné. Poznala jsem několik rozčarovaných starostů, o jejichž obcích se nepsalo a jen zpovzdálí sledovali zásobování svých sousedů přes pole. Jeden z mnoha projevů nespravedlnosti, která je spjata s každou humanitární pomocí.
Pan Hasalík, starosta Životic, mě vítá s úsměvem. Energický padesátník. Provádí mě po vsi, kde několikametrová voda strhávala mosty, odplavovala auta a bořila domy. Letošní povodně nebyly tak velké rozsahem, jako ty minulé, ale byly specifické svojí rychlostí a ničivou silou. Velkým štěstím vlastně bylo, že voda přišla ve večerních hodinách, kdy lidé nespali a stihli utéct. Někteří měli nad hlavou ke stropu jen pár centimetrů a hledali únik do prvních pater. Kdyby vlna přišla o pár hodin později, mrtvých by byly desítky. Lidé v Životicích stále nemají vodu. Slibuju obvolat některé firmy, zda by dovezly alespoň pár palet. Dokonce se s panem Hasalíkem i zasmějeme. Člověk se v krizové situaci obrní podivným cynismem, který se těžko vysvětluje. Máme stejné zkušenosti s roztodivnými nabídkami pomoci. Další výrazný paradox velké vlny solidarity. Vedle opravdu potřebných věcí lidé nabízejí i dvacet let staré vyřazené obýváky, lyžáky nebo dývýdýčka. „My dostali troje svatební šaty. A mně osobně přišla zásilka ponožek,“ dodává. No, ty ponožky jsou vlastně docela na místě, opáčím. Voda mu vzala doslova všechno, včetně oblečení. Mluvíme o pojistkách. Řada lidí ji vůbec nemá nebo najednou zjišťují, že byli pojištěni proti záplavě, nikoliv proti povodni. A naopak. Absurdní nuance pojistných smluv jsou tvrdým oříškem, na jehož zapeklitost teď stovky lidí doplácejí. Hodně lidí přišlo o všechno, propadají pocitu, že nemají nic, nikdo jim nemůže pomoct a ta realita ně ně teď dopadla silou balvanu.
U lidí se objevují velmi depresivní pocity a stavy apatie. Proto se Člověk v tísni rozhodl poskytovat psychologickou podporu a do terénu vysíláme sociální terapeuty, kteří by lidem měli alespoň trochu ulevit. Nespočet lidí už vyhledalo pomoc psychiatrů. Mezi lidmi vznikají i první nešvary. První vlna vzájemné solidarity a sousedské výpomoci pomalu vymizela, každý je teď sám se svojí osobní tragédií, rozdávají se peněžní částky z různých zdrojů a kdekdo sleduje, zda soused nedostal víc. Mezi lidmi se i v této tristní situaci najde pár těch, kteří si jdou vyfasovat humanitární pomoc i několikrát za den. Zakažte to někomu. Přesto se mi opakovaně potvrdilo, že ti, co jsou nejvíce postižení, jsou většinou nejskromější a mají ostych si zadarmo odnést i savo.
V rámci našeho hlavního programu pomoci rodinám se chceme co nejvíce vyvarovat potenciální závisti a zlé krve. Vyčlenili jsme z veřejné sbírky padesát miliónů, které doslova rozdáme rodinám na vybavení domácností a návrat k důstojnému životu. Sociální pracovníci podrobně zjišťují míru postižení, příjmy do rodiny, pojistku a celkovou sociální situaci rodiny. Naší filozofií je pomáhat těm, kteří si sami pomoci nedokáží. Každá rodina obdrží poštou v obálce šek, který si nechá vyplatit u bankovní přepážky. Celý proces je velmi diskrétní. Tím chceme posílit anonymitu obdarovaných. Vyplácení proběhne v několika vlnách a výše částky je velmi individuální (v první vlně se pohybuje od pěti do sta tisíc korun). Už teď jsme přerozdělili čtrnáct milionů, stovky rodin podpoříme v následujících týdnech.
Zastavuji v Bělotíně. V této vesnici v olomouckém kraji bylo zatopeno padesát domácností. Problém obcí v tomto zákoutí země je, že se téměř ocitly mimo veškerý zájem médií, veřejnosti i institucí. Stojí mimo hlavní postižené regiony. Povodeň postihla rozhraní několika krajů. Zkušenost ukázala, že citelně chybí hlavní koordinace ze strany státu, která by zastřešovala pomoc humanitárních týmů, úřadů, nevládních organizací a dalších stran na větším území a probíhala by nad rámec krajů. Vzhledem ke zvyšujícímu se trendu výskytu povodní to stojí do budoucna za zvážení. Vytvoření jednotného registru potřeb postižených lidí a centrální koordinace pomoci.
Do vesničky Bělotín přijíždím za paní Zdeňkou. Konečně se poznáváme osobně. Týdny jsme prakticky v každodenním spojení. Zdeňka, máma třech dětí na mateřské, se rozhodla nespoléhat na laxnější úřady a vzala vše do svých rukou. Domek této rodiny je kompletně vytopený. „Čekali jsme vodu od potoka, který jsme netrpělivě pozorovali a voda nás překvapila zezadu, ze zahrady. Vystoupala kanály a vlna nás zaplavila.“ Teď se snaží důsledně vysušit vlhké přízemí, děti jsou astmatici a hrozící plísně by pro ně byly nebezpečné. Sedíme na zahradě, protože právě tady se teď nejčastěji odehrávají rodinné večeře. „Manžel mi v prvních dnech zajistil z práce internet. Naučila jsem se používat Facebook a hledala pomoc. Všechno jsem zjišťovala, přes den odklízela a noci trávila na počítači. Pro sousedy jsem byla taková spojka se světem. Našla jsem několik lidí, kteří nám pomohli,“ pochvaluje si. Den předtím si od jedné pražské rodiny přivezli pračku. Loučíme se a slibujeme si, že se nevidíme naposled.
Ještě zamířím do Hustopečí a pak rovnou domů, resp. do hotelu s notnou socrealistickou vizáží v Novém Jičíně (ovšem velmi levném), kde si naše organizace dlouhodobě založila kancelář a kde přespáváme. Starostka Hustopečí, mladá Slovenka, má vše pod kontrolou. Ukazuje mi zdevastovaný, úplně plesnivý kulturák. „Čekají nás tradiční Hustopečské dny. Několikadenní slavnosti. Hodně jsme zvažovali, zda je letos vůbec dělat. Jestli je to vhodný. Ale nakonec jsme si řekli, že musíme. Kdy jindy by se lidi aspoň trochu pobavili?“ Má pravdu. Se stejnými obavami se mi svěřoval starosta nedalekých Veřovic, když jsme postávali vedle kolotočů a střelnic, které byly naplánované dlouho před velkou vodou. Co by zbylo, kdyby se načas zastavily i tradice a společenské veselí? Člověk se musí pobavit i v dobách nějtěžších. Aby se nezbláznil…