Když jsem byla malá, běhaly u nás na vsi po ulici husy. Vyhýbala jsem se jim obloukem, pekelně syčely. Doma jsme měli králíky a prase Ferdinanda. Zahrada byla vyšita malými záhonky, pěstovali jsme cibuli a kedlubny. V pravém rohu zahrady bylo ohniště. Stěny sklepa se leskly zavařovačkami s marmeládou a kompoty. Na podzim jsme s celou rodiny ohýbali hřbety na poli a sklízeli brambory. Když jsme přišli ze školy, babička zabalila velkou tašku s jídlem a zbytek dne jsme strávili u rybníka Páňák. Den co den. Stejně na tom byli naši sousedi. Všichni pěstovali zeleninu a ovoce, které v obchodech běžně nebylo, chovali zvířata, na zahradě měli kolečko ohniště a navečer jsme se všichni potkali u rybníka.
Obraz současné (naší) vesničky se vyznačuje jedním společným rysem. Opět jsou na tom skoro všichni stejně. Místo zeleniny pokryl záhony koberec přesně zastřiženého trávníku, králíkárny a chlívky zmizely nebo se proměnily ve stáje na auta a čtyřkolky. Přežité ohniště nahradil nezbytný gril, mnohdy vítězně zatížen lávovým kamenem. Uprostřed zahrady většinou trůní porevoluční stavba zvaná pergola a vrcholem šťastlivců je majestátní bazén. Zeleninu dovlečeme večer po práci ze supermarketu a staré housky a skořápky vyhodíme do popelnice, nemá je kdo sníst. Ještě, že máme ten bazén. Tyto novodobé symboly blahobytu je třeba si patřičně užívat. Není nad to si pěkně, v klidu, o samotě, nerušeně zaplavat. Co na to, že souseda nepotkáme, jak je týden dlouhý? A vůbec. Není kde. V té jediné příšerné sámošce, kam už nejdeme ani pro rohlíky? U rybníka? Tam už to nejde, vodu radši vypustili, stejně byla nehorázně špinavá.
Začíná být celkem jedno, zda bydlíme v domku nebo v bytě. Důkladně se odstřiháváme od vlastních zdrojů potravin, tepla, vody. I v naší vsi se snažíme sehnat peníze na přívod plynu, koneckonců, je to lepší než ty dusnotvorné kouřové clony z komínů. Jak jsme byli šťastní, když k nám konečně zavedli vodovod a my nemuseli používat poloprázdné studny. Porevoluční trh přinesl na pulty dostatek ovoce, zeleniny a různých druhů potravin nepřetržitě po celý rok. Tento blahobyt se pro nás stal samozřejmým, nač tedy trávit čas pletím záhonů s rajčaty, když si je koupím pěkně obrovské v některém z obchodních řetězců? Máme se tak dobře, že se dobrovolně stáváme zavislými.
Já sama bydlím převážně v bytě. Mám ho krásně vytopený. Plynem. Jsem závislá na rozmarech východních dodavatelů, kteří už jednou červený knoflík zmáčkli. Elektřina je samozřejmá. Ovšem její jediný dodavatel ČEZ mě má pěkně v hrsti a jeho nestoudné zvyšování cen mi nezbývá než akceptovat. Voda také teče. Nechci být remcající skeptik, ale prognózy ohledně snižujících se zásob vodních zdrojů na zemi bych neměla brát na lehkou váhu. Jídlo si v květníku nejspíš nevypěstuju, nezbývá než být odkázaná na nabídku nadnárodních řetězců či místních vietnamských obchůdků. Jsem závislá stejně jako moje rodiče, kteří mají sice o nějaký ten metr půdy víc, ale ta slouží hlavně k tomu opalování a povalování.
Když jsme teď objížděli chalupy a hledali to nejlepší místo k žití, majitel té poslední nejkrásnější nám řekl: „Kupte to. Je to vaše poslední záchrana. Až bude konec světa a lidi přijdou o všechno, s tímhle kouskem půdy máte šanci přežít.“ I když to znělo hodně šíleně, měl vlastně pravdu. Jak ostatně poznamenal náš John, když u něho v podniku začali z důvodu finanční krize propouštět: „No co, troubu máme, chleba si vždycky upečeme. A holt vykopu tůje a místo nich zasadím zase ty brambory.“