Mozek mi již nic nebere, vypovídá službu, blog a spousty jiných důležitějších věcí odkládám na neurčito a odjíždím do Švédska k přátelům. Mobil vypínám už na letišti a taxikáři nedávám za trest dýško. Na severu je zima jako v psírně, vybaluji chlupaté sněhule, kupuji zásoby svého oblíbeného chleba a vyzbrojena knížkou „nakterouuždlouhonemámčas“, se jen tak poflakuju po vsi. Je to opravdu velmi malá víska. Každý den chodím pro syna mých přátel do školky. Všichni se mnou mluví anglicky. Děti mě, cizinku, okukují. Jsou bílé, černé, barevné, vlastní i nevlastní. Jejich sousedé jsou přihlášeni do mezinárodního adopčního programu. (Ve Švédsku je ročně k adopci asi „jen“ 15 dětí. Nejsou děti. Hurá, chce se mi zakřičet. Dětské domovy nemají. V Čechách je v zařízeních ústavní výchovy cca 10 tisíc dětí). Rádi by si osvojili dítě z některé cizí země. Na severu poměrně běžné. A tak se poctivě učí jazyk a připravují se.
V jednom odpoledni se u mých přátel sešlo několik sousedů na odpolední čaj. Slaměná vdova z Koreje, čekající na manžela a pak také rozvedená noblesní dáma. Před třiceti lety se jí z velké lásky s tajemným francouzským Alžířanem narodilo dítě. Protože usoudila, že by jejich láska tento nový fakt neunesla, dala dítě k adopci severské rodině a vrátila se zpět do Francouzovy náruče. Ta po pár letech vychladla a z elegantní dámy se stala bezdětná, posléze rozvedená paní. Když ji po mnoha letech vyhledal její syn, aby ji poznal, po počátečním šoku se jala vyhledat jeho otce, aby mu oznámila samotný fakt, že otcem je a také aby následně zjistila, že jejich láska prostě nezmizela a nelze jinak než navázat tam, kde s tajemným Francouzem skončili. Ne, to není červená knihovna. Dokonce ani happyend. Během jednoho odpoledne jsem pobyla s lidmi, kteří v sobě mají lásku i pro jiné děti než jen vlastní a s ženou, která celou svoji lásku vsadila na jednoho muže. Pro dítě už jí nezbylo. Mluvili jsme několika jazyky, prožili celkem diametrálně odlišnou životní zkušenost a naše kořeny sahaly do všech koutů světa. Domluvili jsme se a strávili poměrně příjemné odpoledne. Z přemíry smíšených pocitů jsem vyrazila do mrazu, abych ze zvědavosti navštívila mši v místním kostele. Byla to nejteplejší místnost v celé vsi a já se do té lavice za zvuků varhan úplně vpila. Slovům jsem nerozuměla, lidem kolem ano. Seděla jsem v tom kostele z červených cihel jako tečka na mapě někde v jižním Švédsku a byla jsem odnikud a šla jsem nikam.
Druhý den jsem se vracela vlakem přes most Öresund do Kodaně na letiště. Do uší mi hrála nějaká klavírní skladba. Jela jsem po moři, abych posléze vylétla nad mraky. Byla jsem pouhým pozorovatelem okolního babylonu a všechny bariéry se na chvíli staly nepodstatnými. V ten moment jsem cítila, že můžu úplně všechno a porozumět všem. Že já jsem nic a zároveň vše.
Po přistání v Praze jsem se probojovala pražskou plískanicí až do centra, absolvovala asertivní rozhovor s pánem, který projevil nenávist vůči mému kufru a většinu své energie zanechala v tramvaji číslo osm. Teď si pouštím koncert pro klavír a snažím se aspoň trochu připomenout si pocity nad mraky. Můžu vše, i nenapsat diskutabilní blog o blobu či blbech, ale jen o lásce a mracích. (I když ono to vlastně o tom svobodném blobu možná i trochu je).