Nikolai, herec a hlavní postava divadelní inscenace Džínová generace, je také jednou z vůdčích osobností Svobodného divadla. To tvoří řada běloruských uměleckých osobností, které byli většinou vyhozeny z některé z oficiálních scén. Spojila je potřeba svobodného umění, vyjadřování a pochopitelně společné postoje vůči stávajícímu Lukašenkovu režimu. Svobodné divadlo je jediné ilegální divadlo svého druhu v zemi. Skupina mladých lidí, kteří svobodně tvoří a snaží se aktivně hledat příležitosti, kde svoje divadlo předvést ostatním. To není zdaleka jednoduché. Jejich představení bývají často výsledkem až konspirativního procesu. Představení se často několikrát ruší, přesouvá, mění se místo a čas, než se nakonec všichni sejdou například v odlehlém statku či bytě. Následný zážitek a chvilková tvůrčí svoboda bývá pak často přerušena vpádem KGB a herci i diváci odvezeni k výslechům. U nás podobně fungovalo například bytové divadlo Vlasty Chramostové nebo divadlo Andreje Kroba. Divadlo nebylo jen estetický jev, ale mělo svojí existencí důležitý politický a morání přesah.
Poprvé jsem se s nimi setkala před dvěma lety na Hrádečku u Trutnova. Přijeli, aby se alespoň na chvíli setkali s Václavem Havlem. Jako dárek mu přivezli běloruskou vlajku, která se po chvíli jen tak mimochodem objevila u Havlů v okně. Nenápadné, ale pro Bělorusy důležité gesto. Za rok se na místo, které bývalo epicentrem důležitých rozhodnutí československého disentu, vrátili i s divadelní inscenací. A tuto zimu ji přivezli do Prahy. Je o svobodě, její ztrátě, o tom, jak je těžké udržet si ji ve státě ovládaném Lukašenkovým režimem, který se pod silným vlivem Ruska snaží zadupat běloruské kořeny do země, kde si lidé mohou nechat o demokratických volbách jen zdát, kde jsou lidé zavírání za sebemenší svobodné projevy, které jsou pro nás samozřejmé. Jedním z nejsilnějších motivů celé inscenace je pasáž o hrdinství Jana Palacha, podaná s patřičným ruským procítěním a patosem. To, čeho se příliš neodvažují čeští divadelníci dvacet let po revoluci a sice reflexe sovětské okupace a normalizace, vyznívá v provedení Bělorusů, kteří se dosud nevymanili z ostnatého drátu Sovětského svazu, obzvláště mrazivě a autenticky. Když jsem tak stála u zdi a sledovala představení, uvědomovala jsem si, jak důležité je pro mě vidět, že je pro někoho svoboda tak vzácná. Stejně jako je pro Bělorusy důležité cítit, že o nich víme a stojíme na jejich straně.
Václav Klaus spatřuje svoje disidenství v marnivých schůzkách nad Lisabonskou smlouvou a zpochybňování globálního oteplování. Oproti němu Václav Havel svými aktivitami podporuje lidská práva a morálně se staví na stranu těch, co jsou za svoje názory zavíráni a umlčováni. Třeba právě jako tato partička divadelníků z Minsku. Zcela určitě si ještě pamatuje, když sám dostával podporu například z Rakouska nebo když francouzští divadelníci ve dvaaosmdesátém uspořádali kampaň za jeho propuštění z vězení.
Když Nikolai a jeho kolegové v noci nastupovali do vlaku směr Minsk, odváželi si snad trochu té síly do své další práce a života s policajty v zádech. Nás několik, co jsme s nimi ten večer prožili, jsme si na chvíli oživili tichý klid z toho, že nám za naše názory kriminál nehrozí. Škoda, že nás bylo tak málo. Křehkost naší demokracie a svobody by si pravidelně měli uvědomit všichni. Všichni voliči..