Camino de Santiago: O stádech krav, Havlovi a caminovské nemoci

Projdu alejí a lesem pokračuju do kopců. Všude mlha a rosa. Ještě to netuším, ale začíná mi jeden z nejkrásnějších dnů na caminu. Zastavuju u studánky na svačinu. Přisedá mladý Němec v širáku. Obligátní rozhovor. Praha, Havel, camino. Každý den jde třicet kilometrů. Jednoduchou matematikou mi dochází, že se s ním vidím naposledy. Jeho tempo je pro mě smrtelný. Loučíme se a pokračujeme každý sám. Díky mému vyspávání do osmi jdu kilometry sama. Blažený pocit. Údolí se topí v mlze a kopce jsou plné krav. Ráda bych se s nimi vyfotila, tak zápasím se samospouští. Ležím na mezi a nedělám vůbec nic. Nikam nespěchám. Čas se zastavil. Jsem tečka. Ale i tečka musí jíst, moc zásob sebou nenosím, jsou těžký, tak přidávám do kroku. Po dvanácti kilometrech hospůdka na mítince. Téměř bravurní španělštinou si objednám špagety. Ke stolu si přisednou dvě Němky. Máma s dcerou. Dcera má barevný vlasy a v nose kruh. Švitoří a pořád se smějou. Taky bych někdy chtěla jít camino s mojí mámou. Myslím, že by to bylo skvělý… U kafe poznávám Jonathana. Mladý Kanaďan z Quebecu. Jde ze Saint Jean Pied de Port, výchozího města Camino Frances. Havla nezná, Jágra ano. Chvíli se bavíme o hokeji. Snažím se mu vysvětlit pojem „španělská vesnice.“ Po chvíli konečně pochopí a na oplátku přidá kanadskou variantu „It´s China.“

Blížím se k městu Sarria. Do řeči se dávám se dvěma Italy. Na Havla se neptám. Zato jeden z nich má dceru Martinu, tak si hned padneme do noty. Probereme Toskánsko, které jsem probrázdila v červnu. Mario jde pekelně rychle. Odpojuju se. Nechci se v závěru dne odrovnat. Sarria je velký město. To zrovna moc nemusím, ale určitě tu dnes přespím. Najdu soukromý albergue, kterému šéfuje noblesní madam. Zaplatím deset euro a dostanu ošuntělou růžovou postel v pokoji pro deset žen. Muž zde spí jen jeden a ano, chrápe. Městské albergue mají lepší atmosféru, ty soukromé jsou menší a čistší. Tenhle má i internet. Překonám odpor a mrknu do mailu. Rychle ho zase zavřu. Až na toho chrapouna se mi spí skvěle.

Ráno pokračuju do Portomarínu. Moje obavy, že ze Sarrie půjdou davy, se naštěstí nenaplnily. Do Santiaga zbývá sto kilometrů a to je přesně ten počet, který je poutníkům uznán, když chtějí v závěru dostat Compostelu. Spousty Španělů jdou právě až tuto závěrečnou etapu. Mojí výhodou je, že jdu až po sezóně. Zato potkávám celkem dost cyklistů. Ano, camino se jezdí i na kole. Pro uznání pouti musí ujet 200 kilometrů. Španělská vláda podporuje camino jako určitý druh turismu, tak investuje do nocleháren, značení cest a propagace. Lidí ke konci přece jen přibývá. V duchu hartusím na propagandu Paula Coelho, který Svatojakubskou pouť natolik zpopularizoval, že se z ní, především v letních měsících, stala masová záležitost. Snad i trochu povrchní. Stejně jako z jeho knih. Na druhou stranu, ujít i těch sto kilometrů není žádná sranda, tak pokorně respektuju každýho, kdo se na cestu vydá a těch několik dnů si z jakýchkoliv důvodů dává do těla. Potkávám několik zajímavých kategorií lidí. Z národností jsou nejpočetnější Němci. Z poutníků samotářů převažují ženy. Míjím skupinky zapálených sportovců. Jsou tu věřící. Početnou skupinu tvoří důchodci. Mají čas, fyzičku a camino je poměrně levný způsob dovolené. Poznávám lidi, kteří za sebou mají nějaký životní karambol. Lidi, co chtějí překonat svoje hranice. Nebo mají prostě rádi přírodu a historii. Chtějí objevovat. Potkávám chlapíka s obrovským křížem na krku. Jde v protisměru. Kdosi mi říká, že došel do Santiaga a nyní se s půlmetrovým Kristem kolem krku vrací nazpět. Kam? To už jsem nezjistila.

Tři kilometry před Portomarínem se mi podlomí kolena. Hlavně to pravý. Nemůžu udělat ani krok. Meniskus, vazy, nevím. Sednu si na mez a čekám na zázrak. Přichází v podobě dvou vysmátých Brazilců. Postříkají mi koleno jakýmsi sprejem, který mi věnují a pokračují dál. Kulhám ještě kilometr a pak se ze zoufalství pokouším stopovat. Nikdo mi nezastavuje. Tedy, nikdo. Tři auta, která projedou kolem. Netuším, že Španělé poutníkům nezastavují, nechtějí jim ulehčovat cestu. To úplně chápu, ale co mám tady v divočině dělat? Rezignuju. Kolem procházející bejci mě dovedou na statek, kde se mi podaří sehnat auto. To mě za nehorázný poplatek doveze do dva kilometry vzdáleného města. Trochu se za to stydím, ale ostrá bolest v koleni moje sebeopovržení brzy přehluší. V místní lékárně okamžitě pochopí moji znakovou řeč a prodávají mi voltaren a bandáž. Mají jí velké zásoby. Je velká poptávka. Zamířím do městského albergu, kde se za tři eura ubytuju. Ložnice se sto lidmi mi vyráží dech. Odcházím dnešní den spláchnout do sprchy a po chvilce i do místní hospody. S jakou radostí se v baru potkávám s Jonathanem. Bolí ho koleno stejně jako mě. Uvědomuju si, že chromý koleno je vlastně „caminovská nemoc,“ kulhající postavy tu potkávám dost často. Je to docela srandovní. Telefonát z domova, jak příjemný po těch dnech samomluvy. „Už se na to vykašli a dojeď busem,“ radí máma. „ Dej si den volna, to je na zánět nejlepší, znám to z kola a pak jdi,“ radí táta. Volím druhou variantu a den se jen tak poflakuju. Musím se naučit respektovat svoje hranice. I handicapy. Co mi taky zbývá?

S vydatnou dávkou ibuprofenu se mi podaří dostat do Palas de Rei, kde si za odměnu dopřeju nocleh v místním penzionu. Bílá postel a vlastní sprcha. Jsem snad v ráji? Povečeřím se dvěma postaršími britskými gentlemany. Mají humor ostrý jako břitva a dokážou se mu i sami od srdce zasmát. Absolvuju jejich otcovské kázání o přetíženosti svýho batohu a jeho vlivu na mé klouby a přiznávám několik drobností, kterých jsem se ještě nezbavila. Španělský slovník zatajím, mám ho půjčený a nechci ho vyhodit. Oba Angličani jdou camino už třetím rokem, každý rok kousek. Letos chtějí dojít do Santiaga. V baru potkávám i svýho prvního Čecha. Krajanů na cestě moc není. Je zvláštní slyšet češtinu. Tomáš je developer z Prahy. Doma nechal ženu a tři děti. Putuje z Francie. Na cestě chce zjistit, co dál se svým životem. Nevím, zda na to přijde. Říká se, že pouť člověka změní. Spíš je to o tom, jak člověk se svým životem po návratu naloží. Co v něm zůstane. Tomáš mi nabídne žraločí chrupavku a opiáty pro případ krize. V krizi nejsem a dojít do Santiaga v rauši se mi taky nechce. To si to radši poctivě oddřu. Jako následný den do Melidy.

Můj dech se zklidnil. Každý den žiju v niterném rytmickém koloběhu. Východ slunce, dobrý kafe, krok za krokem zelenými háji, do kopce a z kopce, míjím středověké vesničky a staré kostelíky, povídám si s krávami, svačím na mezi a jen tak čučím do krajiny, uléhám do spacáku a usínám, když to tělo potřebuje. Po dlouhé době se podřizuju jen svým základním životním potřebám. Potkávám lidi z celýho světa a na chvíli nahlížím do jejich roztodivných životů. Baví mě tahle jednoduchost bytí. Vnímám svoje tělo. Svoje myšlenky skoro nezaslechnu. Ztišily se.