„A proč vlastně jdeš do Santiaga?“ sesypaly se na mě dotazy mých přátel a známých. Sakra. Ptám se já, proč jedou do Tater nebo letí do Řecka? Asi se očekává nějaké sofistikované zdůvodnění. Najednou se mi nechtělo svoje plány vysvětlovat. Přišlo mi to tolik osobní. Páter František Lízna (jehož kniha byla pro mě z těch, které jsem o Svatojakubské pouti přečetla, jednoznačně nejsilnější) si při své cestě každý den vylosoval člověka, za kterého se modlil. Chvíli uvažuju o podobném ušlechtilém cíli, ale ve skutečnosti chci jen prachobyčejně odjet do přírody. Na cestu, která má začátek a cíl. A silnou historii. Toužím uléhat, když jsem unavená a vstávat, když je čas. Jíst, když mám hlad a odpočívat, když si tělo řekne. Dotknout se svých hranic. Nejsem křesťanka, staleté stopy poutníků mířící za Svatým Jakubem starším chci teprve objevovat. Zvládnu každý den vstát a jít desítky kilometrů? Nezblázním se sama uprostřed cizí země, kterou znám jen z knížek?
Snad ne, je to proboha jen Evropa a toulání o samotě mi umožňuje nerušivě se vpít do cizích kultur. Přesto se při pojištění poptám i na převoz rakve a v úterý dopoledne vyrážím na letiště. Můj batoh váží dvanáct kilo. Alespon třech se musím ještě zbavit. Za poslední dva měsíce se ze mě stal odborník na outdoorové vybavení. Nemám ambici být asketickým a lehce oděným poutníkem. Potřebuju pořádný boty a hůlky pomocnice. Od svých spřízněných rádců vím, že roli hraje každé deko. Znáte termovláknový ručník? Je to neuvěřitelný výmysl, ale alespoň čtvrt kila vám ulehčí.
Po dvou hodinách letu, dvoudenním azylu v Madridu a návštěvě kubánského baru přijížím vlakem do Ponferrady. Španělsky neumím jediný slovo, ve vlaku se učím zdravit. Ještě na nádraží se seznamuju s Juanem, asi padesátiletým policajtem z Malagy. Jsme jediný dva lidi s batohem na peróně a tak je asi logický, že dál půjdeme spolu. Neptá se mě, jestli chci, chrlí proud slov, kterým vůbec nerozumím. Později pochopím, že všichni na caminu se k sobě chovají jako ke starým známým. Prostě patříme k sobě. Vyšplháme se do kopce kolem hradu a zamíříme do velké noclehárny, tzv. albergue, s vyobrazeným poutníkem na průčelí. Na dvorku mě nadšeně vítá starší dáma. La Republika Checa? Nabízí mi víno a vysvětluje pravidla noclehu. Nejpozději v osm musíte odejít, přispějte, kolik chcete. Vystaví mi Credencial del Peregrino. Poutnický průkaz, kam mi dává razítko. Moje první razítko. Podrobně si ho prohlížím. Podobná dáváme na Randáckém šmajdu, našem luženském pochoďáku. Jenže tenhle credencial je důležitý skoro jako můj pas. Dostávám do něj razítka v každé vesnici, albergue, kostele, cafeterii. V noclehárnách by mě bez průkazu nenechali přespat. Jsou určené jen poutníkům. Proto jsou tak levný. V průměru asi 5 euro. Poutníkům… ostýchám se tak nazývat. Jdu jen něco málo přes dvě stě kilometrů. Ukradla jsem si pro sebe dva týdny života. Celá Camino Frances, nejznámější ze všech cest, je dlouhá přes 700 kilometrů. Jenže i těch dvě stě je pro mě docela velká dálka.
Na dvoře albergue posedává hodně mladých lidí, popíjejí víno, hrajou na kytaru a prohlížejí si puchýře. V místnosti je asi padesát paland, dostávám horní postel přímo uprostřed. Statečně ulehám kolem desáté (naposledy jsem takto brzo šla spát snad před patnácti lety) a po hodině blahořečím svého rádce Jana, který mi poradil špunty do uší. Asi dvacet lidí děsně chrápe. Už aby bylo ráno.
Vstávám do tmy. Ve Španělsku se rozednívá až kolem půl déváté. Žluté šipky a symboly mušle, které značí celou cestu, najdu snadno a vyrážím za město. Dostávám sms od našeho ředitele, naštěstí poměrně pozitivní a s odhodláním vypínám mobil. Kristin je mladá Němka. Jde taky sama, takže společně strávíme na cestě půlden. Jak ráda jsem si po čase zašprechtila. V malé vesničce se loučíme, zůstávám na vytoužený kafe. Jdu, kdy chci, zastavuju, kdy chci, mlčím si, kdy chci. Jednoduchá rovnice, ale tak vzácná.
Slunce je na svém vrcholu. Odráží se v širokých vinicích. Obdivuju rodiny, které ohýbají své hřbety nad vinnými keři. Po dvaceti kilometrech na slunci přestávám být svéprávnou bytostí a stává se ze mě zoufalý hledač vody. Aspoň kapku této blahodárné tekutiny. Můj camelbag je prázdný. Vkrádám se do cizího domu, kde je silně cítit víno a strkám hlavu pod kohoutek. Je mi to jedno, hlavně, že voda teče. Naštěstí nikde ani noha a tak nepozorovaně opouštím tuto oázu a vydávám se do finiše prvního dne. Konečně Villafranca. Moje cílové městečko. Správkyně albergue mě vítá sklenicí vody. Asi vypadám, že chci zdechnout. Razítko, pět euro a krásná postel na palandě. V noci mě poštípaly blechy, ale což…Noclehárna je útulná a hodně stará, hned vedle kostela. Posedávající poutníci si dělají zápisky do deníků. Starší Kanaďanka jde se svým manželem z Francie, ukazuje mi krvavé prsty u nohou. Potkávám Kristin. Jak ráda ji vidím.
Ačkoliv mám po prvním dni úplně namožené tělo, klouby a chodím jako kachna, vydávám se do centra historického města. Objednat si jídlo je velký dobrodružství. Jídelní lístek je plný cizích slov. Píchnu prstem doprostřed a s napětím čekám. Dopadne to dobře, číšnice přináší maso a kapii. Jak mi chutná. „No so fast,“ ozve se mi nad hlavou a ke stolu přisedne starší chlapík s batohem. Detlev z Frankfurtu. Je drzej, ale vtipnej. Mluví perfektní angličtinou. Je starý jako můj otec, architekt, celé camino jde už podruhé. Strávíme příjemnej tlachací večer. Ano, Praha je krásná. A ano, Václav Havel ještě žije. A jak snáší pan Merkel úlohu prvního manžela? Nakonec mě polije vínem, naštěstí bílým, a jdeme na kutě. Ráno sraz v osm a vyrážíme na cestu. Jdeme spolu dva dny. Chvíli každý sám, chvíli společně, svačíme a probíráme svoje životy. V ranní mlze procházíme středověkou vesničkou O Cebreiro. Tady začíná Galície. Desítky odstínů zelené na dalekých kopcích, na kterých se pasou stáda krav. Co je to práce? Inkaso? Metro? Je mi dobře. Sestupuju z kopců do vesnice Triacastela. Všudypřítomná vůně hnoje, kamenná stavení a dobytek. Detlev nikde. Zmizel mi ze života. Bez pozdravu. To je camino. Projdu celou vesnicí a přemýšlím, zda se mi jen nezdál. Poutnická halucinace. Jak snadno člověk přijme do života druhého souputníka. Umím ho i ztratit? Na caminu jdeme každý sám a se všemi.
Ubytuju se v malém albergue, na pokoji nás spí jen šest. V kuchyňce si uvařím čaj a probírám se věcmi ve svém batohu. Je moc těžký, musím obětovat aspoň dvě kila. Co můžu oželet? Jak velký komfort je pro mě důležitý? Tak jo, vyhazuju šampon, snad litr mejdla a další drogerii. Přestávám řešit, zda mám hebký vlasy. Z kupy Respektů vytrhnu pár článků a nechávám je na místě pro další čtenáře. Očistím svůj batoh a mysl od nesmyslů a druhý den v kopci za to poděkuju. Slovy Heideggera odříkáváním neztrácíme, odříkáváním získáváme, získáváme nevyčerpatelné kouzlo prostoty.
Tak, ještě špunty do uší a pořádně se vyspat. Druhý den vstávám s kokrháním.
Vinice za Ponferradou
Albergue ve Villafranca
O Cebreiro
Cesta do Triacastely
Albergue v Ponferradě
Pokračování za pár dnů. Ujdu ještě aspoň sto kilometrů? Objeví se někde Detlev z Frankfurtu? Přestanu konečně po ránu chodit jako kachna a tělo přijme tu zátěž? Naučím se jídelní lístek ve španělštině? Co mě ještě čeká? Co já vím?