Není snad většího potěšení než v potemnělé kuchyni loupat brambory do polívky a přitom poslouchat Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. V tomto pořadu Jiří Černý své posluchače vtahuje do intimních zákoutí své duše a prokládá je vybranými skladbami, na které už občas zapomínáme, že vůbec někdy existovaly. Jindy zase ve svém rozhlasovém Libečku nabízí roztodivnou mozaiku hudebních rozkoší se zasvěcenými komentáři, že si na konci mrzké půlhodiny přeju, aby tento pořad nikdy neskončil. Snad tím navazuje na svoji kdysi legendární rozhlasovou Houpačku v 60. letech, o které já už slyšela jen vyprávět, stejně jako o jeho Antidiskotékách, se kterými dodnes objíždí republiku.
Díky městské knihovně se mi podařilo probourat éterickým paravánem, který mě dělil od požitku na vlastní kůži, tváří v tvář tomuto starci – mágovi a chodící encyklopedii naší hudební historie. Z programu na mě bafl hudební poslechový večer J.Č. a hned zaměřený na Karla Kryla. Při jeho protestsonzích usínám, běhám, vařím i pracuju. Nebylo co řešit. Večer to byl tříhodinový, nabitý energií mnohočetného dychtivého publika, osobních vzpomínek přítele a skvělou muzikou. Teď stříhám metr. Ještě pár dnů a do knihovny se vrátím. V pondělí 6. dubna se malým sálem rozezní Andělská Zuzany Navarové a anděl Černý, sedící na velkém jevišti za skromným stolkem, deskami a reprobednami nás zase zavede na tři hodiny do hudebního ráje.