Přiznám se, že lidé profese vrcholový sportovec mě celoživotně míjejí. S Tomášem jsme se shodli, že bychom se asi nikdy nepoznali, kdyby neměl kluky. Taky jsem si díky němu jednoho dne připustila, že sport není jen pohyb tělem vpřed, ale třeba i cesta k přežití. V jednom horském děcáku přivedl místní ředitel ke sportu každé dítě, které sem přišlo. Všechny děti jsou postižené, ale s až neuvěřitelnou vůlí a disciplínou. Škola, sport, škola, sport, závody. Nemám tenhle dril příliš v lásce, ale tady to nějak funguje. Příprava na život. Upadnout, třeba se pozvracet, zvednout se a pokračovat k cílové pásce. No jo, tak přesně tady jsme se při jednom odpoledním fotbálku s Tomášem poznali. „Když se to už doma nedalo vydržet, chodil sem běhat. Pořád sem běhal," opakoval mi Tomáš cestou do Prahy. Dneska je v tom dvacátý na světě.
„Měla bys se sebou konečně něco dělat, jinak tě ty záda budou bolet pořád," dolil mi čistého vína. Hrozně jsem se styděla. Co mi to tady říká, když to zatraceně vím. Kdybych někdy nebyla tak líná. Ty jeho tréninky. Dvoufázové. No jo, pak ale ještě nakoupit, vyprat, vyžehlit. Úkoly už klukům naštěstí kontrolovat nemusí. S Lukáškem jsou teď problémy. Je v pubertě. Mluvíme o tom dokola. Zapojuju všechny závity a posbírané příběhy, abych jako rodič teoretik měla nějaký smysluplný názor. Jenže on si na to taky musel přijít, když si kluky vzal. Kolik mu bylo? Dvacet. Máma to nezvládala. Ségra to nezvládala. Synovci šli do děcáku. Když si o ně Tomáš požádal, nastalo několikaleté martyrium. Úřady…psychologický profil v pořádku…jistě, byt sháním, vím, že je důležitý…ano, sport nás uživí…jsem jejich příbuzný, ale…nepiju…nemám ženu, jsem sám, ale….zvládnu to..zvládnu to…zvládnu.
„Nesmíš být tak naivní. Že si lidi přečtou tvůj příběh v novinách, že všechno jde, když člověk chce a vezmou si dítě do pěstounky? Jenom touhle srdeční cestou se to nevyřeší. Musí se tu změnit zákony. Systém. Myšlení lidí taky, samozřejmě. Pomáhat rodinám…ale hlavně ty zákony…ty zákony," točila jsem slova jako gramofonová deska. Ostatně naše pravidelné téma. Střet čisté teorie a praxe. Každý den vstávám, abych klestila cestičky k těm správným úředníkům, sháněla peníze ze všech stran a hlavně je smysluplně a efektivně utrácela. Člověk pak někdy musí svoje srdce schovat a slzy vysušit ještě dřív, než mu stečou po tváři. Člověku se chce někdy i zvracet. Nastupuje mozek a odstup. Nutný nadhled. "Kdybych to všechno tolik analyzoval a promýšlel, ty kluky bych si třeba nakonec nikdy nevzal," oponuje mi Tomáš. "Neměl jsem nic a myslel prostě jen na to, jak je dostat z toho děcáku, jak jim pomoct. Co mě čeká, mě ani ve snu nenapadlo, neřešil jsem to. Ale jiná možnost neexistovala. Nikdy jsem nelitoval." Připadám si vedle jeho "čistoty bez přehánění" jako cynik. Jeho naléhavost mě však vrací do nedávné minulosti, kdy člověk ve věku rebela bez příčiny zjednodušil všechny obavy, spekulace a ideály do jediné myšlenky: "Půjdu si za svým snem, zvládnu všechno, co chci, nebojím se … ani svého srdce." Bez patosu řečeno, chci si to připomínat pořád. Potřebuju k životu tyhle posly zdánlivě jednoduchých zpráv. Posly bez příkras.