Částečně za to pochopitelně může kniha Zatím dobrý Jana Nováka. Tato kniha velikosti malého paneláku putuje již nějakou dobu naším příbuzenstvem a vyvolává opravdu bouřlivé diskuse. Je to jeden z nejsilnějších textů, s jakými jsem se za svůj život setkala. A protože se autor přiznává k částečné fikci, stal se ze mě na jistý čas náruživý badatel pátrající po stopách nejen bratrů Mašínů, politických vězňů, ale i různých neznámých hrdinů z té doby. Pátrání tímto směrem je těžké. Dostupného materiálu je velmi málo. Což také o něčem svědčí.
Když jsem četla onu zmíněnou knihu, prožívala jsem vztek, brečela dojetím, měla v sobě tisíc zmatků a byla duchem trochu mimo. Pak jsem měla potřebu o svých dojmech pořád, s každým a kdekoliv mluvit. Zjistila jsem, že tohle téma působí na každého bez rozdílu jako červený hadr a vznikají velmi emotivní a ostré diskuse. Mašíni rozděluji lidi jako málokdo. Asi proto, že rodina Mašínových ve svém příběhu skrývá celou novodobou historii této země, je naším nevyřešeným bolavým místem, odráží naše rozdílné vnímání pojmu „hrdina" jako takového. Kdo je to hrdina v českém kontextu? Když jsem v létě mluvila s autorem této knížky, podotkla jsem, že by stálo za to napsat knihu jen o reakcích na tento jeho výjimečný román. Román odrážející naši mentalitu jako když dostanete facku rovnou mezi oči.
V parném dni jsme seděli na zahradě. Moje rodina a jedna naše známá. Pracuje již dvacet let (!) jako soudkyně. Její názory na normalizační procesy tomu bohužel odpovídaly. Došlo k takovému diskusnímu rozkolu, že bylo šmahem po klidném odpoledni u kafe, které končilo velkými rozpaky. Táta stále opakoval cosi o tom, že Mašíni už dávno měli dostat metál. Máma, která vede poštu a kdysi občas převážela větší částky peněz, emotivně soucítila se zastřeleným (ozbrojeným) civilistou, který převážel výplaty z banky a stal se obětí loupežného přepadení, které mělo Mašínům zajistit finance na další cestu. Co kdyby to někdo udělal mně? A to nemluvím o našem dědovi, který je plukovníkem ve výslužbě, po osmašedesátém byl bleskurychle vyhozen z armády přímo do vajíčkárny, odkud dalších dvacet let útrpně sledoval nedaleká kasárna, svůj druhý domov. Jeho vojenské ospravedlnění celé „cesty smrti/svobody" obou bratrů, Švédy, Paumera a dalších netřeba komentovat.
Můj druhý děda vyrůstal na Křivoklátě. Byl nejmladším bratrem své sestry a staršího bratra Vládi. Na začátku padesátých let Vláďa odešel do místního konzumu pro chleba. Už se nikdy nevrátil. Prababička dostala po pár letech šifrovanou zprávu, že žije kdesi ve Francii. Další zprávy už byly z jeho posledního bydliště na Novém Zélandu. Vystudoval, oženil se. Občas napsal dopis a poslal fotky (Utkvěli mi hlavně jeho maorští kamarádi). Naše rodina získala jen pár kusých informací, podle kterých se Vláďa se svými kamarády zúčastnil akce nějaké ilegální odbojové skupiny. Při cestě na nákup dostal varování a jen v tričku a keckách utekl. Jeho kamarádi skončili v uranových dolech, strejda dostal trest smrti v nepřítomnosti. Poprvé ho naše rodina spatřila v první polovině devadesátých let. Přijel i se svým synem. Pro jistotu nejdříve přistál v nedaleké Paříži, aby se ujistil, že v Čechách opravdu proběhla revoluce a jeho návštěva bude bezpečná. S mým dědou, jeho bratrem, už se nikdy nesetkal. Zemřel příliš brzy. Z nejbližší rodiny žije jen jeho sestra. Vláďa o minulosti odmítl mluvit. Prý všechno sepsal a po jeho smrti se vše dozvíme. Před nedávnem strejda odešel. Jeho tajemství stále zůstalo neodkryto. Rodinu už to nevrátí. Je příliš pozdě. Ani nevím, zda jsem ho někdy vnímala jako hrdinu. Spíše jako někoho, kdo byl součástí dědových vyprávění z dětství, ale skoro, jako by neexistoval. Bylo mi spíš líto jeho mámy. To je přece nepředstavitelné, už nikdy ze dne na den nevidět svoje dítě, nepoznat jeho ženu a děti.
Na sklonku předminulého týdne jsem v rámci přednášky pro studenty hojně využila a oprášila slova jako disident, charta, Havel, pronásledován režimem, vnitřní emigrace, oficiální kultura nebo samizdat. Proti mně sedělo něco přes deset mladých lidí, kteří v období sametové revoluce uměli jen pár slov a přecházeli z kaše na mrkev. Uvědomila jsem si, že nevím, zda nevolím příliš nesrozumitelný, zastaralý slovník. Došlo mi, že pro stále mladší a mladší lidi bude reflexe poměrně nedávné minulosti s přesahem do současnosti čím dál těžší. Zároveň je mi jasné, že předávat generacím něco, s čím jsme se dosud nesrovnali, co je stále velmi bolestné, kdy žijí viníci i oběti té doby a kdy současný prezident země zve k obědu nástupce politické strany, která čtyřicet let ničila identitu této země, je běh na dlouhou trať s výsledkem nejasným. Tedy pokud to chceme činit seriózně a důsledně a ne formou tahání estébáků jako králíků z klobouku během novinářské okurkové sezóny či nacvičením mdlého pseudoprotestsongu. Ztotožnit se s někým, jehož zkušenost je defacto nepřenosná, navíc pro někoho, kdo většinu svého života prožil ve svobodě, je těžké. Těžké je soudit. Nutné je vytvořit si vlastní rozlišení dobra a zla. Nutné je nevnímat svět černobíle. Je třeba odpouštět? Zapomenout?
Každý se s minulostí musí srovnat sám. Někdo postaví svého estébáka či soudce před demokratický soud, někdo napíše píseň, Václav Havel kdesi řekl, že papírek se jmény svých agentů kdysi ztratil. Záměrně? Můj děda svůj archivní spis nikdy neotevřel. Záměrně. Nejsem příznivcem tlusté čáry, ale reflexe sebe sama v širších souvislostech. Vnímání zkušenosti jako základu k další osobní cestě bez zášti. Odpuštění, nikoliv zapomnění. Srovnání se s minulostí. Jak, je každého osobní věc. Nikdo nemůže soudit míru bolesti nebo selhání, kterou člověku krajní situace přinese. Co bude mít však smysl vždycky, je hledání těch mnoha hrdinů. Pro mě je v příběhu rodiny Mašínových největší hrdinkou Zdena Mašínová. Manželka a také máma, která z důvodu válečné touhy po svobodě svých synů zemřela nedůstojně na podlaze komunistického vězení. Stejně jako Milada Horáková, která je pro mě osobně zdrojem hodnot na mé cestě. Autentický záznam její závěrečné řeči z předem rozhodnutého procesu by měli učitelé pouštět dětem během hodiny dějepisu. Pro jejich osobnostní výbavu to může mít větší přínos než znalost desítek historických dat.
Doba adventu a vánoc, kdy na chvíli toužíme uvěřit, že je vše v pořádku, je ideální dobou pro vzpomínku na mrtvé i živé, zastavení, sebereflexi a odpuštění.