Nejméně od doby, co pravidelně pracuji s dětmi a zejména od chvíle, kdy přišel na svět můj malý synovec, stal se ze mě poměrně nekompromisní kritik a dráb všech, kdo jsou zmiňovaní v souvislosti s trestným činem týrání, zneužívání či jakéhokoliv ubližování dětem. Nemám právnické vzdělání a ctím presumpci neviny, sleduji média, mám oči a uši dokořán a zvažuji každý unáhlený soud. A stejně bojuji s pocitem zhnusení a lítosti nad člověkem, který dokáže ublížit dítěti. Ať už fyzicky nebo dokonalou psychickou manipulací. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Úsměvně tato věta působí ve věznicích, kde se pedofilové těší exkluzivní šikaně a odsouzení samotnými kolegy vězni. Ale i tato komunita na scestí definuje násilí na dítěti jako zločin nejtěžšího kalibru.
Nemohu se ubránit pocitu, že české soudy a čeští zástupci legislativy privilegují ty aktéry kauz, kteří mají společenské postavení, úspěšnou kariéru a za sebou nějaký ten reprezentativní počin v zahraničí. V první řadě mluvím o Bohumilu Kulínském. Byl soudem uznán vinným z údajného obtěžování a zneužití několika desítek dívek a přesto odchází s podmíněným trestem. Jedním z důvodů takto neadekvátně výsměšného trestu je soudcem zmíněný umělecký přínos naší republice či aktuální společenská diskreditace jako "trest lidu." Iniciátoři petice z řad umělců za jeho dávné propuštění z vazby se mohou radovat. Jen si lámu hlavu, proč se nepustili i do shánění podpisů za táborové vedoucí sdružení Malý princ či za např. aktuálně odsouzeného Aloise Červeňáka. Je rozdíl v sadomasochistických praktikách na dětech na táboře, znásilňování dcery nebo na psychické manipulaci a pohlavním styku s nezletilými sboristkami? Rozdílů v těchto případech je jistě několik, nečetla jsem spisy a vycházím z médii uveřejněných soudních verdiktů. Jeden rozdíl je však patrný a to ve společenském postavení obviněných a výsledné formě trestu. Společným jmenovatelem jsou nakonec zneužité a navždy poznamenané děti. A i ty byly stejně jako obvinění vláčeny médii. Na to občas soudy zapomínají. Jediný, komu to může být jedno a kdo se nám směje zdáli, je katarský princ . Petice nebyly třeba, stačil podpis jediný a to Pavla Němce, v době kauzy ve funkci ministra spravedlnosti. Kdyby byl Hámid bin Abdal Sání zedníkem na montáži, možná by si už dva roky odpykával trest za zneužívání nezletilých dívek v českém vězení.
Mám tomu snad rozumět tak, že stačí v životě dosáhnout prominentních met, našetřit si na právníka dravce, vědomě činit nedobré a doufat, že mi to projde? Nebo se dostáváme na mnohem tenčí led společenské odpovědnosti, kdy je trestný čin známé osobnosti nahlížen v jiném světle a omlouván, zmanipulované dvanáctileté děti si za to mohou samy, neb se prý nechaly osahávat dobrovolně a jejich prznitel není pedofilem, ale jen omylem překročil klíčovou věkovou hranici dětí, na které v současnosti možná balancuje kdekdo?