Toho pána potkávám už drahně let v Karlíně. Je poměrně nenápadný a vydává ptačí zvuky. Rozmanité, hlasité, tiché, vzteklé, lítostivé, úzkostné, veselé. Říkám mu pan Pták. Vždy hledí před sebe, v davu ho přehlédnete a trylkuje. Velmi dobře se bavím, jak jsou z toho ostatní zmatení a nakonec vyděšení, když zjistí, odkud tóny přicházejí. Po povodních jsem pana Ptáka dlouho neviděla. Ne, že bych na něj denně myslela, ale chyběl mi. Teď se zase objevil. Nic o něm nevím. Netuším, zda Karlínem jen prochází nebo tu hnízdí, ale patří sem a dodává mi klid. Jako bych se vždy ujistila, že všechno je zas na svém místě.
V Rakovníku takových postaviček bylo několik. Zlatá rybka, kterou já osobně nepamatuju, ale babička mi o ní vyprávěla. Nikdo o ní nic nevěděl. Kdysi dávno prý přišla o snoubence, po zbytek života chodila po městě ve svatebních šatech a pořádala pro kolemjdoucí improvizované koncerty v altánu v parku. Kdo ji osobně znal? Ale generace si o ní vyprávějí. A co ten pán v kostkované košili? Prý šachový génius. Nikdy jsem ho za ta léta nepotkala jinak než v téhle košili s krátkými rukávy. Ať mrazem praštělo nebo bylo vedro k zalknutí. Do smrti s ním budu mít spojené rakovnické náměstí.
Asi nejvíce se do historie zapsal pan Rejsek. Místní pábitel, kterého znali všichni. Kde žije? Co dělá? S kým jsem o něm mluvila, tak vlastně o něm nic nevěděl. A mnoho se jich ušklíblo, když na něj přišla řeč. Ten bezdomovec? Sbíral kameny. Přivážel je bůhví odkud a rozmisťoval po celém městě. Dokonce prý sám platil převoz těch obřích balvanů. Z čeho? Stvořil mnoho magických míst…ten bezdomovec. Jednoho dne zemřel. Špatně se mluví o smrti pod koly aut. Prý pod ně vkročil schválně, pravila šeptanda. Kdo o něm co věděl? Nikdo nic, ale teskno bylo všem. Všichni si o něm budou vyprávět po věky věků. Zůstaly po něm kameny. Ale něco skončilo. Něco umřelo s panem Rejskem.
Proč nám někdy tolik chybí ti, o nichž nic nevíme? K čemu je potřebujeme? Čeho se bojíme? Stárnutí? Pocitu viny? V čem se skrze ně ujišťujeme sami o sobě? Co skrze ně hledáme? Nebo je to jen zvyk a strach, že něco skončilo? Že jsme tu jen sami za sebe? Ať už v tomto světě nebo v tom virtuálním (milí bloggeři)?