Začalo to v mateřské školce. Paní učitelka měla extrémně měkký hlas. Usínala jsem po obědě a poslouchala šepot. Tolik příjemný pravidelný rituál. Paralelně jsem nasávala pohádky mojí pratety a příběhy z dětství mého dědy. Hlas už byl hrubší, jazyk nespisovný a přerušovaný chrápáním. Zde jsem se soustředila na obsah, forma byla podružná. Objevila jsem řadu příběhů skrytých ve vinylových drážkách. Jemnost hlasu narušovalo praskání desky, jehož kouzlo jsem docenila až v dospělosti. Cvakot rozhrkaného kazetového přehrávače autenticitu příjemných hlasů překryl docela. Uvítala jsem cédéčka, která ve své čistotě zvýrazňovala sebemenší nuance v nadechnutí, mlaskání, jemném šepotu a všudypřítomném napětí příběhu.
A pak jsem ho objevila. Rozhlas a jeho archiv. Vnořila jsem se do něj jemně řečeno dychtivě a zahájila pátrání po hlasech. Jak je možné, že vedly ty ženské? U mužů prýštila hebkost hlasu především u Štuclinky a Zachumlánka Rudolfa Hrušínského a Snídaně U Tiffaniho Jiřího Adamiry běžela až do přetržení pásku. Večer co večer. Do sluchátek. Intimní kontakt s mojí myslí. Jasná favoritka Hana Maciuchová se uvelebila na první příčce mé hlasové hitparády. Od Tiffaniho přes Třešňové království až po Zajíčka Košťálka. Blbinky, ale řečené s takovou velejemností, až tuhla krev v žilách. Moje vášeň šla přes mrtvoly, přes tupé obsahy, lačná po hlasech, jejich barvě, intimním dotyku mého sluchu a jemného výdechu mezi slovy. Rozhovor s šéfredaktorkou Praktické ženy byl jeden čas u mě hodně populární, recept na jahodové pyré znám zpaměti. Ale její jazyková vytříbenost byla neodolatelná. Přebila ji pak snad jen vedoucí historických tisků Klementina paní Hejnová a ovšem, nemohu zapomenout na doktorku Svatošovou, zakladatelku hospiců. Ta měla kromě perfektního projevu naštěstí hlubší i obsah. Když jsem její pořad poslouchala po čtyřicáté osmé, mohla jsem citovat spolu s ní o doprovázení před smrtí, řečeno tou nejlepší češtinou. Večer co večer ulehám se svými hlasy, je to moje mantra, můj rituál, moje nutnost. Až doteď pečlivě tajená.
A pak se objevil. Na druhé schůzce mi vše prozradil. Má jednu vášeň. Vášeň pro slovo. Mluvené slovo. Jeho archiv mě uchvátil, oslnil. A toto může být jednou i moje? Narušila jsem mu pravidelné usínání s Orwelem. Ano, ovšem, jeho intimní chvilky s Meteorem jsou nedotknutelné. Ale to společné vyvrcholení. Usínáme, tiskneme se k sobě a do uší nám oběma pan Brodský vypráví povídky Oty Pavla. Umí si vůbec někdo představit, jaká je to slast?