První čtvrtstoletí svého života jsem měla mozek přecpaný myšlenkami, pocity, niternostmi a blbostmi. Při cestě lesem jsem myslela na vše, co bylo a bude a nějak nezbýval prostor na to, co se děje právě teď. Jakékoliv chvíle jsem měla potřebu vyplnit čtením, mluvením, posloucháním, zběsilým myšlením. Prostě zahltit prostor. Jedním z těch, kteří mi pomohli učit se trpělivosti, byl můj kamarád Charlie. Pamatuju si, jak jsem s ním, dalším mým dávným přítelem a aristokratickým chrtem Elrondem trávila jakéhosi Silvestra. Tři dny v malé chatrči v lese. Venku mínus dvanáct a uvnitř bytelný krb, který zvedl teplotu alespoň o deset stupňů. Panebože, co budu dělat večer, až se setmí? Unudím se k smrti. Ač se oháním genderově rovným přístupem k životu, líbilo se mi důsledné rozdělení tradičních rolí. Muži přes den obstarávali dřevo a já udržovala oheň a v kotlíku vařila polívky. Večer jsme hodiny a hodiny mlčeli a sledovali oheň v krbu. K mému překvapení jsem se nejen, že nenudila, ale moje mysl se naladila na proměnlivé plamínky, neodbíhala ke světům mimo zdi chatrče a splynula s tichem umocněným hlubokým lesem. Charlie mě učil přijímat energii ze stromů a umět hodiny čekat a jen tak být. Vnímat „tady a teď.“ Ale ta dlouhá cesta k vnímání přítomnosti už byla jen na mně. Není to cesta jednoduchá. A není zdaleka u konce.
Nečekaná důležitá zkouška mě čekala před lety po rozchodu s dávným přítelem. Odjela jsem sama do Jizerských hor, vyfasovala klíč od chajdy a zamávala jejím majitelům při odjezdu. Široko daleko ani noha, jen nedaleko stála kaple a všude samý les. Pojala jsem to jako výzvu k boji se sebou samotnou. Odhodlání mě přešlo, když na chajdu padla tma tmoucí. Kaple zhasla a dřevěná chatka se dala do pohybu. Málem jsem umřela strachy. Vždyť já se ještě v deseti bála chodit i do sklepa pro kompoty. Ale to ráno. Nepopsatelný pocit síly a euforie. Žiju. Ty dny byly krásný. Oranžový podzim a vzduch jako žiletky. Toulala jsem se po horách a tu sílu silně vnímala. Zvládnu rozchod. Zvládnu všechno. Za těch několik dnů jsem se naučila číst tmu. Vnímat ji. Nebát se jí. Přijmout ji. Pochopila jsem, že všechny ty horory se odehrávají jen v mé hlavě. A tu můžu ovládat zase jen já. Jak jednoduché. Ale dojít k tomu zjištění mi málem způsobilo infarkt.
Osamocené toulky lesem jsou mým pravidelným rituálem. Nejčastěji je podnikám v okolí mojí rodné Lužné. Znám tu každý kámen. Křivoklátské lesy mají krásnou skladbu stromů. Nejradši mám les v zimě. To absolutní ticho jako pod duchnou. Oblíknu si příšerný oteplovačky a brodím se závějemi. Horký čaj mi pak přijde mnohem lepší než jindy. I ta plíživá únava. Nemám sílu na trable v hlavě. Mysl je uondaná a milosrdně zpomalená. V létě celá rodina sbíráme fanaticky houby. Neměli jsme na vybranou. Část rodiny se jmenuje Houbovi a náš děda byl houbový král.
Svou první delší cestu o samotě jsem podnikla na Balkán. Nebylo to žádný hrdinství, ale pro mě první nomádská výprava za hranice. Když nepočítám evropský velkoměsta. Putování v cizí zemi a kultuře mi dává novou identitu. Absolutní svobodu. A příběhy. Toulala jsem se podél moře a lodě mě převážely na neznámé ostrůvky, kde jsem se cpala rybami, pila červený víno a poslouchala Janis Joplin na osamělých plážích. Svůj život jsem nechala tisíc kilometrů daleko, třeba i celé dny nepromluvila slovo a čas od času spojila svůj příběh s místními lidmi. Moje obavy, zda se mi mozek po několika dnech nezblázní, se kupodivu nenaplnily. Ve svém soužití se sebou sama jsem se posunula zase o kousek dál a samotu povýšila na svoji základní životní potřebu. Alespoň občasnou. Mám kolem sebe pořád tolik lidí, že naučit se čas od času být jen sama se sebou považuju za svoje životní rozhodnutí. Pěknou dřinu? Nebo životní výhru?
Za pár týdnů mě čeká Svatojakubská pouť. Tak uvidím… je čas posunout svoje hranice zase o kus dál… jj …