To, že na zástupcích médií leží obrovská zodpovědnost, je bez debat. Kolik žurnalistů si tento fakt uvědomuje, je na debat několik. Sociální charita je vděčné téma a tak nějak patří nám všem. Skoro všichni máme děti a tak většina z nás ve chvíli, kdy řeší, kam zamířit svoji pomoc (od peněz přes materiál až po svůj čas) se obrátí právě k dětem. Pokud nebudu pracovat v oboru, patřičné neziskovce či se nebudu systematicky věnovat sběru informací o potřebných oblastech, uvažuji v prvé řadě intuitivně, díky nahodilým okolnostem, se kterými se ztotožním a pak také budu vycházet z toho, co mi zůstalo za léta z příjmu různých informací v mé mysli. Kdo mi dodává velkou část infomací? Média. Všichni to myslíme dobře a chceme pomoci. Mnoho z nás, třeba někteří zástupci některých firem, uměleckých sfér či nejrůznějších politických uskupení ke své motivaci přidáme ještě tajnou myšlenku, že by nám spojení s charitou mohlo přinést lepší image, marketingové posílení značky či více voličů. Všichni to myslíme dobře, neb chceme ve výsledku pomoci. Bez médií to ovšem světu neprodáme a tak jsou pro nás naprosto nezbytným článkem v řetězci v realizaci našeho snad bohulibého záměru.
Novináři mají ve své síle na vybranou. Mohou se při tvorbě svých příspěvků pustit do poctivého hledání zdrojů, rozkrývání problému a strávit nemalý čas nad přípravou kvalitního materiálu pro své laické čtenáře. Výsledný materiál nemusí být jen Téma v týdeníku pro intelektuály, ale klidně i menší článek ve společenském plátku. Ten mohou číst právě Ti, co se zrovna ve svém zaměstnání rozhodují, kam pošlou svůj předvánoční dar, ale i lidé, kteří mají díky takovému článku šanci zjistit, že dítě v dětském domově nepotřebuje pod stromeček další hračku nebo mikinu, ale budou v předvolebních programech stran hledat třeba právě bod týkající se sociální politiky.
Samotná pravda ovšem nemusí být pro mnohé tak atraktivní. Bohužel ani pro novináře. Vždyť fotka se skupinkou Miss, které se za rouškou usmívají do hledáčků fotografů na dětském oddělení onkologie či sportovec, co si přijel s dětmi zahrát fotbal, je přece tak hezká. Ano, děti snad stráví pěkné odpoledne, ale co dál? Kolik prostoru bylo věnováno Zuzaně Paroubkové (uznávám, v mnohem nelichotivějším kontextu), která se novinářům svěřila, že dětem dovezla potřebné hračky a toaletní papír? Kde mám vzít přesné a pravdivé informace, když velké množství novinářů píše povrchní články o velmi nahodilé charitě celebrit, se kterými se velká část národa ztotožňuje a tím zastiňuje opravdové příčiny problému a hlavně opravdové potřeby? A to je právě ta druhá varianta, kterou se může novinář ubírat (bohužel nejen bulvární). Psát o zastaralých klišé, dojímavých příbězích nebo nahodilostech. Psát o potřebě pomoci rodinám, které jsou na tom sociálně tak bídně, že právě jejich děti plní dětské domovy nebo o dětech, které ještě nedospělé opouští ústav a nemají se na koho obrátit, to není atraktivní ani pro novináře ani pro celebrity. A právě spojením s poukázáním na tento problém bych jim marketingovou reciprocitu i odpustila a třeba šla na jejich koncert.
Pro mnohé čtenáře a posluchače může být po tomto mediálním přísunu nekvalitních informací osobní setkání s potřebnými i zklamáním po iluzorním očekávání reakce na svůj charitativní počin. Vždyť dítě v dětském domově není jen roztomilá kudrnatá holčička, která Vám po obdarování stavebnicí skočí plna vděku do náruče a po tváří jí potečou slzy. Problémy těchto dětí jsou mnohem hlubší a my jim naší neinfomovaností nevědomky tvoříme ještě více nepřirozenou realitu, než ve které už se tak jako tak nacházejí. Budeme je obdarovávat, až jim bude osmnáct, skončí na ulici a nebudou už tak roztomilí? O co více pro ně bude vstup do života těžší, až zjistí, že tady už jim nikdo nic nedá jen tak? Jenže…všichni to myslíme dobře a chceme pomoci. Ale to můžeme už tím, že nad tím nejdříve budeme opravdu důkladně přemýšlet. A média si mohou dát tu práci a přemýšlet také.
Kéž by toto nebylo jen mé toužebné přání, ale přirozená realita. A já nemusela ve vánočních číslech nejčtenějších deníků sledovat fotky muzikálových zpěváků, kteří s konvojem novinářů za zády rozvážejí po dětských domovech kapry. Možná se prodá víc lístků na muzikál, noviny mají velmi čtený článek a já si vše přečtu u dobrého kafe. Všichni to myslíme dobře a všichni hrajeme tu hru. Ale ty děti si zaslouží, abychom to s nimi mysleli ještě lépe.
P.S. Omlouvám se všem novinářům, kteří si tu práci dají a nad svými články přemýšlejí. Také se omlouvám všem celebritám, které systematicky napomáhají k hlubšímu řešení problémů a tím ho také pomáhají zviditelnit. Škoda, že je vás tak málo. Ale možná o vás jen tolik nepíší…